Praha – Miloš Kocman seděl ve studené cele drážďanské věznice a čekal na další soudní stání. Hrozil mu trest smrti za vlastizradu a napomáhání nepříteli. Patřil do ilegální trockistické skupiny, která organizovala protinacistický odboj. Psal, tiskl a distribuoval Rudé právo, předával vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu, které se vysílaly do Moskvy.
Gestapo ho zatklo 3. června 1943, když odhalilo plzeňskou skupinu komunistů, ze kterých vytloukli další jména. Bylo mu 21 let. "Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel," vzpomíná.
Byla noc 13. února 1945, když Miloš Kocman zaslechl hučící motory letounů. Na Drážďany nalétávaly stovky amerických a britských bombardérů doprovázených stíhačkami, které během několika náletů svrhly na saské město tisíce tříštivých a zápalných bomb. Ohlušující výbuchy zasáhly i věznici, v níž byl Miloš Kocman zavřený. Vzápětí vypukl požár. Kocman spolu s dalším vězněm rozbili skleněné okénko, kterým se do cely podávalo jídlo, a prolezli na chodbu.
"Vězni i dozorci v panice pobíhali sem tam," vzpomíná na svou záchranu. Využil chaosu a vyběhl z budovy ven. Většina vězňů a dozorců zahynula v plamenech nebo v závalu, stejně jako desetitisíce obyvatel Drážďan. "Na ulici to bylo mnohem horší než vevnitř, protože už padaly kusy hořících střech," vzpomíná.
Kontroverzní útok si od Spojenců vyžádalo vedení Rudé armády. Sovětští maršálové v té době totiž zvažovali rychlé dobytí Berlína a Drážďany byly důležitým železničním uzlem a průmyslovým centrem. O tom, nakolik byl nálet vojensky opodstatněný, se dodnes vedou spory. Nálety na Drážďany přišly ve chvíli, kdy se porážka Německa jevila jako nezvratná a německé civilní obyvatelstvo nikdy předtím nečelilo tak masivnímu a koncentrovanému útoku. Počty mrtvých se odhadují na 25 tisíc.
Nepřežila ani část česko-židovské rodiny Miloše Kocmana. Po strastiplné cestě pěšky a částečně i vlakem dorazil v polovině května 1945 do Prahy. Všichni jeho příbuzní z matčiny strany zahynuli v koncentračních táborech. Jeho rodiče a sestry věznění zázrakem přežili.
Po válce Miloš Kocman využil své zkušenosti jako analytik v řadách StB. Procházel vyšetřovací spisy a doporučoval vyšetřovatelům, na co se mají vyslýchaných zeptat. Sám znal snad všechny mlžící strategie, které si vězeň mohl vymyslet. V roce 1952 ale, jak říká, ztratil k StB důvěru.
Jako komunista židovského původu se stal pro komunisty nežádoucím. Jeho kolegové na něj založili vyšetřovací svazek a nasadili sledovačku. To už sám žádal o přeřazení. Chtěl učit na policejní škole mezinárodní právo. Vyhověli mu a posléze se dostal do diplomatických služeb. Vyslali ho na ambasádu v Pekingu. Tam v srpnu 1968 vydával bulletin odsuzující sovětskou invazi do Československa, čímž jeho kariéra skončila. V době normalizace pracoval v ústraní jako podnikový právník.
