Praha - Pouze asi dvanáct set odborníků napříč celým spektrem všech průmyslových odvětví hodnotí v Česku žádosti o podporu výzkumu ve firmách.
Technologická agentura České republiky přitom v rámci ní jen za loňský rok přerozdělila přes dvě miliardy korun, pro letošní rok přitom počítá s rozpočtem ještě o půl miliardy vyšším.
A ačkoliv se tato agentura snaží minimalizovat riziko, že si projekty budou navzájem hodnotit známí stylem "já na kamaráda a on na mě" vzhledem k velikosti malého českého "rybníku" je absence zahraničních hodnotitelů u většiny projektů citelná.
"Hodnocení je poměrně drahá procedura - například do poslední výzvy programu Alfa přišlo tisíc projektů, do center kompetence přišlo 120 projektů. Potom je tu problém vůbec najít dostatek hodnotitelů, aby jeden člověk nehodnotil třeba padesát projektů. Navíc jsme vázáni lhůtou, ve které to musíme stihnout," komentuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz situaci TA ČR její šéfka Rút Bízková.
Aktuálně.cz: Kdo hodnotí tyto žádosti?
Hodnotí je odborníci z výzkumu a praxe v daném oboru, které máme v databázi a kteří jsou vybráni v anonymním losování. Oni posoudí, zda je agenda popsána dostatečně a ohodnotí to jak slovně, tak body.
A.cz: Žádosti posuzují tuzemští hodnotitelé? Problém je v tom, že Česko je poměrně "malým rybníkem", kde se v rámci jednotlivých oborů zná každý s každým.
Hodnocení v každém programu je velkým bojem kolem otázky, zda mají být hodnotitelé domácí či z ciziny, je k tomu vždy velká diskuse. Když budou jen domácí, jde o "malý rybník", když budou cizí, existuje argument, že "nám ukradnou nápady".
U aplikovaného výzkumu je to složitější než v základním výzkumu, protože se o podporu nehlásí jen veřejné výzkumné instituce, ale také podniky - a tady riziko zcizení nápadu a následná jeho realizace v praxi svou váhu má. Nejde jen o autorský nápad, ale také o budoucí zisk.
A.cz: A co zajištění nestrannosti?
To je druhá věc - aby hodnotitel nebyl buď kamarád, nebo nepřítel. V programu Center kompetence využíváme národní i zahraniční hodnotitele. U ostatních programů jsou pouze národní hodnotitelé - zde jde o projekty řádově za 20 milionů korun řekněme na čtyři roky, zatímco Centra kompetence představují částky 200 až 300 milionů na osm let.
Takže v jejich případě jsme v prvním kole měli české a zahraniční hodnotitele půl na půl, v druhém kole potom už jen české.
Nestrannost je zajištěna tím, že oponenti jsou anonymně losováni z poměrně velké množiny expertů v dané problematice. Řešitelé neznají hodnotitele/oponenty, tím nemůže dojít k jejich ovlivnění.
A.cz: Jak je zajištěno, aby projekty nehodnotili konkurenti?
Řešitelé mají v žádostech o podporu možnost označit tři lidi, u kterých si nepřejí, aby jejich projekt hodnotili.
A.cz: Jak je to naopak s přáteli a známými?
Je to ošetřeno zákonem a našimi vnitřními předpisy - projekt nesmí hodnotit nikdo, kdo má sebemenší vztah k instituci, která ho podává. Což je někdy problém, například když o projekt žádá tak velká škola jako je ČVUT a hodnotitelem nesmí být někdo, kdo tu má třeba i jen desetiprocentní úvazek na jakémkoli jejím pracovišti.
A.cz: Veškeré hodnocení tedy probíhá mimo TA ČR?
Technologická agentura veřejné soutěže organizuje, ale nemá vlastní interní hodnotitele. Připravujeme programy, které schvaluje vláda. O jejich konkrétním naplnění, tedy o samotných projektech vybraných v rámci jednotlivých soutěží programů, rozhodují externí odborníci. Interní posuzování nastává až ve finální fázi, kdy předsednictvo TA ČR vydává konečný souhlas s dotací.
Všichni ostatní jsou tedy externisté. Na začátku celého procesu jsou tedy hodnotitelé-oponenti, kteří se přihlásili a kteří procházejí školením. Podle kvalifikace jsou pak anonymně losováni k posuzování jednotlivých projektů.
Je to způsob, jak omezit riziko, že "kamarád bude hodnotit projekt kamaráda".
A.cz: Kolik lidí máte doposud v databázi potenciálních hodnotitelů?
V současnosti celkem asi dvanáct set, z nichž všichni se přihlásili dobrovolně. Jedinou věc, kterou v tomto ohledu děláme, je, že čas od času rozešleme 270 dopisů všem vysokým školám, Akademii věd i podnikům, které se zabývají výzkumem a jeho realizací v praxi s žádostí, aby upozornili své zaměstnance na možnost registrovat se v naší databázi.
A.cz: Dvanáct set lidí napříč různými odvětvími není mnoho. Neuvažuje se o využití zahraničních hodnotitelů kromě Center kompetence také v ostatních programech?
Hodnocení je poměrně drahá procedura - například do poslední výzvy programu Alfa přišlo tisíc projektů, do Center kompetence přišlo 120 projektů. Potom je tu problém vůbec najít dostatek hodnotitelů, aby jeden člověk nehodnotil třeba padesát projektů. Navíc jsme vázáni lhůtou, ve které to musíme stihnout.
A nedělejme si iluze. Po Evropě "nechodí" zase tolik lidí ochotných naše projekty hodnotit a jsou zcela nezávislí. Rádi bychom v tomto ohledu využili některé nám obdobné agentury v jiných evropských zemích, které mají interní hodnotitele - obeslali jsme je proto s žádostmi o pomoc. Zdá se, že určitý okruh hodnotitelů díky tomu získáme.
A.cz: Už jsme mluvili o obavě některých žadatelů, že bude prozrazen jejich nápad. Proč by vlastně měla firma žádat o dotaci na opravdu slibný projekt, na který by zřejmě získala peníze jinde a v podstatě tak prozradit na čem pracuje? Neskončí to tak, že firmy budou přicházet jen s nezajímavými nebo minoritními projekty a brát dotace opravdu jen jako "levné peníze"?
Celé řízení je neveřejné, do databází projektů může jen velmi málo lidí, navíc vázaných mlčenlivostí. Doposud nemáme zkušenost, že by tu mlčenlivost někdo prolomil.
Dvě třetiny podporovaných projektů, kde jsou účastny podniky, si podávají malé a střední firmy, které většinou nemají dost peněz na vlastní výzkum, zvlášť když je ekonomika v recesi.
V případě, že by tu existoval nějaký zaručený kapitál, který by byl ochotný jít do výzkumu v podnicích, nebo by existoval jiný zdroj podpory, potom by samozřejmě nebylo potřeba posílat do podniků tolik peněz z veřejných zdrojů. Nejsme Švýcarsko, kde sídlí velké a silné nadnárodní společnosti, které dávají obrovské peníze do vlastního komerčního výzkumu.
Protože tuzemské podniky tolik peněz nemají a přitom inovace potřebují - navíc nemají vlastní výzkumné kapacity - obracejí se na výzkumné organizace a podávají společné projekty podporované z veřejných zdrojů.
A.cz: Museli už některé firmy peníze vracet?
Zatím se to nestalo, ale v několika případech se upravoval rozpočet.
A.cz: Je tu vůbec taková možnost?
Taková možnost tu je, smlouvy na podporu výzkumu takové ustanovení obsahují. Stalo se, že jsme po dvou letech předčasně ukončili projekty, které podle průběžných zpráv nikam nevedly.
Pokud byly peníze prokazatelně využity v dobré víře, nevracejí se. Riziko výzkumu spočívá v tom, že může narazit i na slepou cestu. Ale mohu ujistit, že žádné alchymistické dílny císaře Rudolfa II. nepodporujeme.
A.cz: Co říkáte na kritiky z řad vědců v základním výzkumu, že se jedná pouze o levné peníze pro firmy?
Příjemci těchto peněz toho musejí udělat tolik, že být těmi, kteří mají institucionální podporu ve výši několika set milionů ze státního jistou, bych byla v těchto prohlášeních velmi opatrná.
Samozřejmě že jak podpora aplikovaného výzkumu od začátku devadesátých let běží, tak se podmínky zpřesňují a zpřísňují, takže dnes není pravda to, co platilo třeba v polovině devadesátých let.
Máme spíše jiný problém - chceme výsledky, ale pokud možno bez zbytečné administrativní zátěže. Získat účelovou podporu ze státních peněz znamená zatím tolik papírování na začátku i v průběhu řešení projektů, že to už musí někomu zatraceně stát za to, aby o podporu usiloval.
Dobrých výsledků nebude nekonečně. Ideálem je samozřejmě úspěch profesora Antonína Holého - výsledky základního výzkumu rozpracovávané dále až do praktického výsledku - do léků, které pomáhají.
Celý jeho "příběh" znamenal přes čtyřicet let práce. Ale v řadě případů už víme, že výsledky mohou přijít docela rychle, pokud se najdou ti, kteří zajímavou myšlenku "dotáhnou" do produktu a bude někdo, kdo bude schopen tento produkt ověřit a vyrábět.
