Když už jste si našli chviličku a začali tuto úvahu číst, tak je to dobře. Dozvíte se kus výplodu mé fantazie. Jsem ráda, že čtete dál, protože moje smyšlené příběhy, úvahy, pohádky a věci, které jsem kdy napsala, nikdy nečetl člověk, jako jste vy, ať jste zedník, doktor, učitel, tatínek, maminka, instalatér, spisovatel nebo obyčejný student.

Problém je ten, že čím jsem starší (a že už mi je 13!), moje fantazie nešplhá tolik do kopce jako dříve, naopak se rychle veze dolů. V tomto příběhu jsem se snažila vyždímat ze svého mozku vše, co se jenom dalo. A tady to všechno je:

Co bych udělala, kdybych byla prezidentkou a ústava by byla podle mě?

První věc, která mě napadla, byla, že tohle téma je na nic, že je to jen politika, politika a zase politika, a že o tom psát nejde a že se na to všechno vykašlu. Proto jsem ve škole celou hodinu, kterou jsme na to měli vyhrazenou, strávila diskutováním s učitelkou o tom, že je to téma na prd, a proč to musíme dělat. Potom jsem rozzuřeně zkoušela psát. Bylo to ale absolutně nesrozumitelné, o ničem a navíc neskutečně nudné, proto jsem to všechno na konci hodiny vymazala a ze třídy jsem vylítla jako střela.

Po cestě domů jsem se ale zamyslela… Má to být bez ohledu na pravomoci? Takže bez ohledu na realitu? Bez ohledu na politiku? A potom mě napadlo vše, co by se dalo udělat, vše, co se na to dá vymyslet, a hned jsem s tím začala.

No, tak ze všeho nejdřív byste mě museli zvolit jako prezidentku, ale budu dělat, jakože jste mě zvolili.

Na začátku bych všem darovala dům se zahrádkou, s vybavením a se vším všudy, pak také práci jak se sluší a patří - ale to vše jen těm, kteří by to chtěli, samozřejmě - např. zaníceným bezdomovcům bych dala hodně krásný bezdomov. Tím bych alespoň na nějakou dobu omezila krádeže a třeba i vraždy.

Potom bych začala více udržovat lesy. Třeba jeden rok by v lese žili tzv. Lesouni, kteří chodí po lese, hledají pasti od pytláků, a když nějakou najdou, někde blízko ní se schovají a počkají si, až dorazí onen pytlák. Toho chytí a potrestají tak, že by pytláci ještě rádi prodali všechny pytle i pytlíky. A proč jenom rok? Protože potom by se lidé nemohli pořádně volně procházet po lesích, neustále by tam potkávali Lesouny a ani by si neužili pořádného klidu. Po vyčištění lesa bych tam začala volně pouštět zvířata. A myslím, že kdyby se toto stalo, mohli by se sem začít stěhovat kentauři, kteří by chránili české lesy, elfové, kteří by léčili nevyléčitelné nemoci, lesní obři, kteří by zařídili, že lidé konečně budou mít před někým respekt. Ale proč by se sem chtěly stěhovat tyto bájné postavy, když tu neustále jezdí auta, autobusy, tramvaje, vlaky a další hlasité a smradlavé věci?

Místo nich bych zařídila dopravní prostředky, podobné metrům, které by se jmenovaly krtkokáry a žížabusy. V podzemí by byly koleje všude pod zdejšími silnicemi, kde by tyto krtkokáry a žížabusy jezdily. A každých 50m by bylo jedno parkoviště pro krtkokáry a žížabusy a jeden výlez z podzemí pro lidi, podobný hromádce. Venku by všude byla tráva, stromy, rostliny - žádný asfalt. Dala bych větší prostor hudbě, nechala vystavět spoustu pódií, sálů pro začátečníky i pro pokročilé. Všem kapelám, které by chtěly, bych darovala zkušebnu zdarma. Mohly by tam mít bicí, klavír, kytary, velká comba.

Zrušila bych banky. Vznikají z nich jen špinavé půjčky. Člověk si půjčí a pak si půjčí, aby si mohl zase půjčit. V něčem by byly banky fajn - třeba když se vám roztrhne stovka, dají vám dvě nové. Já ale půjčky ráda nemám, tak bych zavedla jen ty bez splácení.

Přála bych si, aby lidé konečně přestali remcat, co je všechno špatně, a hledali by na každém jen to nejlepší, a nově bych zřídila Ministerstvo pochvaly. Chtěla bych, aby lidé přestali o ostatních lidech říkat to, co nevědí na 100%, aby si „nelezli do hlavy". 
Dala bych nový den do týdnu. Byl by mezi pátkem a sobotou a patřil by do víkendu. Jmenoval by se třeba Spátek. Ano, spátek zní celkem dobře. Bylo by to: pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, spátek, sobota, neděle.

Ale všechno to, co mě napadá, sem psát nebudu, protože se mi to sem už nevejde. Ještě mám fantazii o Vaší fantazii - koukám, nic, co by se dalo napsat do 22. hodiny..., ale hlavně: Do hlavy Vám přece nepolezu!