Když někoho znáte třicet let a váš pracovní vztah se prolíná s osobním, máte pocit, že už vás nic nepřekvapí. Proto jsem já i kolegové věřili, že boj Daniela Anýže se zákeřnou nemocí skončí tím, že si znovu půjdeme spolu sednout před kamery našeho redakčního studia, kde probereme další prezidentské volby, nebo do restaurace, kde se podělíme o radosti a strasti rodičovství.
Bohužel, s Danem už si nepopovídáme ani o Trumpovi a Bidenovi, ani o dětech. Jeho vášeň pro americkou politiku mi bude chybět, stejně jako
jeho poznámky o cyklistice, kterou já jsem ignoroval a on miloval.
Znali jsme se od poloviny devadesátých let, kdy jsme pracovali v redakci časopisu Týden, který založil Karel Hvížďala, kde jsme si mysleli, že budeme dělat obdobu amerického časopisu Time. Americká žurnalistika byla náš vzor a Dan si to znovu vyzkoušel ještě jednou, když se o asi patnáct let později účastnil pokusu o vydávání české verze týdeníku Newsweek.
Několik let byl v mém týmu, když jsem šéfoval zahraniční rubrice Hospodářských novin (HN), které kdysi měly zpravodaje v klíčových místech mezinárodního dění. Do HN a Aktuálně.cz se pak vrátil jako komentátor a reportér, kterému - pokud jde o znalost americké politiky a společnosti - nemohlo v Česku příliš mnoho lidí konkurovat.
Danovy texty z Washingtonu byly disciplína sama o sobě, on americkou politiku nepopisoval jako jiní, on ji zároveň i vykládal pro nás všechny, kteří jsme si k ní jen přičichli.
Dokázal postihnout jemné nuance a vnitřní zákruty dění uvnitř obou amerických stran i institucí, na nichž Amerika stojí. Když jsem někdy nevěděl, co přesně daná zpráva znamená, jakou roli hraje ten či onen senátor či kongresman, Dan mi to trpělivě, ale přitom jednoduše a rychle vysvětlil.
Jako všechny novinářské osobnosti, i on měl samozřejmě svoji hlavu, a ne ve všem jsme se shodli. Ale přesně v tom bylo kouzlo debat s ním: jeho argumenty si člověk musel vyslechnout či přečíst, aby se s nimi dalo souhlasit či nesouhlasit - a v případě toho druhého se setsakra dobře připravit na polemiku.
Zároveň na všem byla znát jeho pokora, protože i přes jeho hluboký vhled do americké politiky a společnosti vždy jeho nápady doprovázela pochybnost, zda ten či onen nápad čtenáři přijmou, jak ho případně navázat na české prostředí nebo jak ho obecně zpracovat.
Jako jeho šéf jsem hrál spíš roli usměrňovatele jeho nápadů. Jako jeho dlouholetý kolega a snad i kamarád jsem byl spíš ten, kdo mu naslouchal, než by se odvažoval mu radit.
Dane, budeš mně i mnoha dalším lidem strašně moc chybět!
