Halina Hula zaměstnankyně úklidové firmy

48 let, UkrajinaNa Ukrajině mám matku, sestru, vnučku i třicetiletého syna, o kterého se teď strašně bojím, protože mu včera zakázali opustit zemi. Cítím bezmoc. Pořád jen spím nebo pracuji. Musím neustále jíst prášky na uklidnění. Smyslem mého života je teď jen vydělávání peněz, které posílám rodině na Ukrajinu, jinak jim pomoct nedokážu.

Daria Antonová studentka

25 let, RuskoNesouhlasím s tím, že všichni Rusové mají za tuhle válku odpovědnost. Studenti, kteří bydlí v zahraničí, za to opravdu nemohou a je nefér, že je za to někdo viní. Bydlím v Česku osm let, v roce 2018 jsem v Rusku volila, ale nevolila jsem Putina, volila jsem úplně někoho jiného. Jak bych mohla za to, že vyhrál? V neděli jsem byla na Václavském náměstí na demonstraci. Co mám dělat víc? Sebrat se a jet do Ruska a demonstrovat tam? Já nechci, aby mě někdo zabil. Včera jsem viděla videa z toho, co se na demonstracích v Rusku děje, a to je prostě…

Anastasiya Lyaskunová studentka

22 let, UkrajinaKdyž jsem ve čtvrtek ráno vzala mobil do ruky a přečetla si zprávy, nemohla jsem tomu uvěřit. Probudila jsem se do světa, ve kterém moje rodná země čelí ruské invazi. Hned jsem se snažila dovolat blízkým žijícím v Kyjevě, přes pláč mi sotva rozuměli. Nejdřív jsem zkontaktovala prarodiče. Řekla jsem babičce, že ji miluji. Její odpověď byla nezvykle chladná. Odsekla mi, že se k eskalaci konfliktu schylovalo už delší dobu a že to prostě nějak dopadne. Reakce dědy byla odlišná. Přiznal, že se bojí, že nepřežije další noc. Slyšet tahle slova od rodiny bych nikomu nepřála.

Oles Shokalo jednatel agentury HR Summit, která v Česku zprostředkovává práci pro kvalifikované Ukrajince

36 let, UkrajinaVšichni mí přátelé se do bezpečí nedostanou. Muži kvůli mobilizaci nesmějí opustit území Ukrajiny, navíc pro lidi žijící v Kyjevě je obtížné dostat se na hranice, je to pro ně velmi daleko.

Alexandra studentka

23 let, RuskoJsem původem z Kazachstánu, na Ukrajině mám prarodiče. Bydlí v Dněpropetrovsku na východě země. Když začala invaze, nemohli jsme se s nimi většinu dne vůbec spojit. Pak jsme se jim dovolali, ale hrozně panikařili, slyší výbuchy a bojí se. Vůbec jsme nevěděli, co říct. Bydlí tam celý život, nevědí, kam jinam by šli. Navíc útok míří na celou Ukrajinu, takže není jisté, že kdyby se přesunuli více na západ, bylo by to bezpečnější. Rodiče mám v Rusku. Je jasné, že ne všichni lidé v Rusku s válkou souhlasí. Chodí na demonstrace, protože nechtějí, aby ve válce umírali lidé, nechtějí to financovat ze svých daní. Několik mých kamarádů tam bylo, po demonstraci jsem se jim ale nemohla dovolat, takže si myslím, že jsou zatčení. Stydím se, že jsme neudělali něco dřív. Teď má všechno v rukou Putin. Chci, aby všichni věděli, že nechceme válku a to, co se říká v Rusku, není pravda. Řekla bych, že naprostá většina Rusů, kteří žijí v Česku, je proti válce. Nemají ale žádný hlas, nemohou s tím nic dělat.

Svatoslav Svystunov pracovník v inženýrsko-geologických průzkumech pro stavební účely

24 let, UkrajinaStávající situaci na Ukrajině snáším zle, asi tak jako většina lidí. Mám tam babičku, o kterou se bojím. Momentálně se ji snažíme dostat do Česka. Naštěstí bydlí ve Lvově, ve kterém je zatím klid.

Maxim Bogoslavec student

21 let, RuskoJsem určitě proti tomu, co se teď na Ukrajině děje. Je to odporné, co Rusko dělá. V rodině na to máme všichni stejný názor. Neznám nikoho, kdo by říkal, že je to správně. Mám v Rusku dědu, babičku, strejdu, sestřenku. Můj děda řekl, že už je moc starý na to, aby politiku řešil. Sestřence jsme řekli, ať se do toho moc nevměšuje. Je jí sedmnáct. V Rusku se teď protestuje, zatýkají tam lidi. Osobně jsem se nesetkal s tím, že by mě za to, co dělá Rusko, někdo vinil. Viděl jsem ale reakce některých profesorů, že nechtějí učit ruské studenty, přijde mi hloupé, že se takto vyjadřuje někdo, kdo by měl vychovávat další generace, aby byly lepší.

Roksolana Tarasová sociální pracovnice

32 let, UkrajinaUkrajinci mají silnou vůli, budou bojovat za svůj stát. Ti, kteří přijeli před dvěma měsíci do Prahy pracovat, se teď vracejí, aby bránili svoji zem. Evropa by ale Ukrajině měla pomoct, alespoň poslat zbraně, nemáme jich tolik co Rusko. Pokud Putin Ukrajinu porazí, tak neprohraje jen Ukrajina, ale celá Evropa.

Vanessa Paškevyčová modelka a blogerka

UkrajinaMám rodinu v Zakarpatské oblasti a ve Volyni, situaci mezi Ruskem a Ukrajinou jsem tak sledovala už delší dobu. Snažila jsem se do poslední chvíle zůstat pozitivní, i když jsem věděla, že ruská invaze doopravdy hrozí. Když válka začala, nebyla jsem překvapená. Ale doufala jsem, že se Rusové zastaví v Luhanské a Doněcké oblasti. Stále tomu nechci věřit, cítím v sobě paniku a neustále pláču. Je to, jako bych tu válku zažívala na vlastní kůži, i když momentálně na Ukrajině nebydlím.

Julie Rumiantcevová fotografka a studentka

24 let, RuskoJe to jako ten nejděsivější sen, úplnou invazi jsem vůbec nečekala. Nepředpokládala jsem totiž, že by někdo ve 21. století mohl poslat do jiné země tanky. Putinův postup absolutně odsuzuju. Když jsem se dozvěděla, že vpadl na Ukrajinu, bylo mi celý den hrozně. Jakmile jsem viděla zprávy, že Rusko zemi bombarduje, rozklepala jsem se a začala plakat. Vzápětí jsem se snažila spojit s mámou do Ruska. Osobně se hrozně bojím, že v Rusku odpojí sociální sítě a nebudu s ní tak moci komunikovat. Dále pokud Rusko odpojí od SWIFT, nebudu moci dostat žádnou finanční pomoc od svých rodičů. Pracuji sice na plný úvazek, ale k tomu studuji, rodiče mi tak pořád pomáhají s nájmem, nevím, jak bych to jinak zvládala. Česko přestalo Rusům vydávat víza a já se bojím, že už v životě neuvidím svoji mámu. O víza žádají lidi, kteří chtějí z Putinova režimu utéct, Česko jim to ale teď zcela znemožnilo. V reakci na ruskou agresi je těžké najít zlatou střední cestu. Sankce Západu bohužel ovlivní běžné lidi, kteří za nic nemohou, i když jsou taky proti Putinovi.

Svitlana Dzykovská lékárnice, pečuje o syna, který má poruchu autistického spektra

52 let, UkrajinaNespím, beru prášky, bojím se. Bratranci žijí v Charkově, teď už nemohou za hranice města. Evakuace zaspali. Mysleli si, že válka nebude. Stejně tak neteř, která žije v Kyjevě s roční dcerou, nebrala varování vážně a teď neví, jestli se z města dostane. Podle mě bude na Ukrajině takový mlýnek na maso a to maso budou chlapi z obou stran. Až to skončí, tak bude zničená veškerá infrastruktura. Ukrajina se bude z války dlouho vzpamatovávat.

Vasyl Kapustej student

27 let, UkrajinaMám na Ukrajině všechny příbuzné kromě rodičů, se kterými bydlím v Česku. Hodně se bojíme, ale kupodivu ani ne tak o ženy a děti, protože ty mají šanci se dostat přes hranice. Mnohem více se bojíme o dospělé mužské příbuzné, protože ti jsou povoláni do ozbrojených sil. Mezi nimi je i můj otec a strýcové. Několik tátových kolegů z práce, kteří jsou z Lvovské oblasti, jelo do války dobrovolně. Tetám a jejich dětem jsme díky jedné známé sehnali ubytování. Češi jsou v tomhle velmi ochotní a snaží se pomoct, jak mohou.

Timur Kireevpedagog a bloger

25 let, RuskoJe to naprostá nehoráznost, porušení všech zásad mezinárodního práva a zločin proti lidskosti, který by měl být souzen u mezinárodního soudu. Nikdo to nečekal, ani nezávislí politologové, kteří pracují v Rusku. Všichni se domnívali, že Putin tu červenou čáru nepřekročí, bohužel se to ale stalo. Je to naprostá tragédie a katastrofa. Já doufám, že je to známka toho, že se Putinův režim už noří do nějaké agonie, a doufají v to i miliony a miliony Rusů. Někteří Rusové ho ale podporují stále, propaganda oběti na Ukrajině prezentuje nikoliv jako ukrajinské občany, ale jako nacisty. V Rusku jsou i příznivci této operace, je to ale obrovský rozdíl oproti anexi Krymu, tam ten konsenzus značné části obyvatelstva byl. O tom se teď ale vůbec mluvit nedá, prostě tam není. Je důležité si uvědomit, že ti lidé, kteří se účastní probíhajících protestů proti Putinovi, mohou jít i do vězení až na 20 let a plně si to uvědomují. Za všechny Rusy v Česku mluvit nemůžu, protože je neznám, ale myslím si, že Putinův režim jich tu podporuje naprostá menšina. Je to evidentní i z výsledků voleb na ruských ambasádách v Česku.

Jaroslav Rutkovský pracuje ve stavební firmě

29 let, UkrajinaMoje rodina má tady stavební firmu, která zaměstnává Ukrajince. Když začala válka, nevěděli, co teď. Řekli jsme jim, že jim sem pomůžeme přestěhovat rodiny. Někteří se hned rozhodli, vzali auto a vyrazili k polským hranicím. Už se k nám dostala rodina jednoho zaměstnance – manželka a tři děti, tři další rodiny mají přijet. Máme byty a ubytovnu, takže máme místo, kde je můžeme ubytovat. Na Ukrajině je mobilizace, žádný muž od 18 do 60 let nesmí opustit Ukrajinu. Z mojí rodiny nikdo nepřijel a zatím to ani nemají v plánu. Nachází se na západě Ukrajiny v Ivano-Frankivsku. První den Rusové útočili na letiště v Ivano-Frankivsku, to je nedaleko od místa, kde jsem se narodil, pochází odtamtud můj táta. Teď je na západě zatím spíš klid. Největší válka je teď v Kyjevě, tam mám dva bratrance, ti se teď už přesunují právě na západ do Ivano-Frankivsku.

Ivanna Podlevská na mateřské dovolené

28 let, UkrajinaŽijeme tu s manželem už přes dva roky, před půl rokem se nám tu narodila dcera. Na Ukrajině jsme bydleli na západě, 40 kilometrů od Maďarska. Moje sestra s dětmi tam teď stojí na hranicích. Je tam přes tisíc žen a dětí, všichni chtějí Ukrajinu opustit. Manžel pro ně dnes ráno odjel. Snažím se po známých zjistit, jestli by jim tady někdo něco nepronajal, protože my máme jenom malý byt. Bydlení a práce – to budou potřebovat všichni, kdo se sem z Ukrajiny dostanou. Máme taky rodinu v Kyjevě, ti se snaží dostat na západ, kde je zatím větší klid, ale i tam už se občas ozývají sirény, které varují lidi, aby se schovali do krytů. Můj manžel hodně přemýšlel, že půjde na Ukrajinu bojovat. Ale já bych to nedovolila, máme malou dceru. Ještě chci říct, že děkuju České republice za podporu Ukrajiny, jste tak hodní.

Anatolij barista

29 let, RuskoTato situace je pro mě osobně i pro spoustu dalších lidí těžká tím, že jsme tak zahrnuti informacemi a dezinformacemi, že už prostě nevíme, čeho se chytnout a o co se doopravdy můžeme opřít. Jak víme, vlády mají prostě jistou tendenci informace buď zkreslovat, nebo úplně změnit. Co vím s největší jistotou, ale je, že jsem absolutně proti jakékoliv válce. Válka je hrozná věc, o tom se už mohlo lidstvo poučit mnohokrát. Přesto se to z nějakého důvodu děje.

Ivan chtěl zůstat anonymní

UkrajinaOd roku 2002 jsem téměř nepřetržitě v Česku, kde pracuji. Pocházím z Užhorodu, moji prarodiče dokonce před druhou světovou válkou žili částečně v Československu, máme vzdálené české příbuzné ve Slavonicích. Sám ale české občanství nemám. Je mi moc líto, co se děje. Pokud dostanu povolávací rozkaz, tak určitě odjedu a nastoupím do služby. Můj bratr je v Kyjevě a chce bojovat. Snažím se už několik dnů přesvědčit moje sedmdesátileté rodiče a sestru, aby přijeli do Brna, kde mám zázemí. Nikdo ale nechce, a dokonce můj otec se šel přihlásit do armády, ale odmítli ho kvůli věku. Tak se pokouší pomáhat jinak – hlavně uprchlíkům ze střední a východní Ukrajiny. Já se s přáteli z Brna snažím pomoct a nachystat auta, která jezdí pro uprchlíky, poradit jim s ubytováním v Česku a posílat domů peníze.

Bohdan Zubač advokát

33 let, UkrajinaJsem naturalizovaný Čech ukrajinského původu. Moje rodina žije po celé Ukrajině – Zakarpatí, Halič, Kyjev, Podolí a Poltavská oblast. V největším ohrožení je můj bratranec, který brání Kyjev jakožto důstojník ukrajinské armády. Jeho rodina zůstává v hlavním městě, většinu času tráví v suterénu panelového domu, ve kterém bydlí. Moji nabídku opustit Kyjev a ukrýt se v bezpečnějších regionech Ukrajiny či v zahraničí rodina odmítla. Odůvodnila to tím, že nehodlají prchat před nepřítelem a chtějí zůstat se svým synem, bratrem nebo manželem. Jsem na ně nesmírně pyšný. Vyřizuji bratranci podporu, která na Ukrajinu míří, moc za ni děkuje. Pro každého obránce Kyjeva, vzdorujícího silnějšímu nepříteli, je jakákoli zpráva o pomoci od mezinárodních partnerů a spojenců obzvlášť důležitá. Mám také přátele v Užhorodu. Právníci, akademičtí pracovníci a profesionální sportovci se také připravují na válku. Vstupují do jednotek domobrany, pomáhají jako dobrovolníci, zejména hromadně připravují Molotovy koktejly.

Vikapracuje v kanceláři

30 let, RuskoS tím, že by mě někdo napadal kvůli tomu, že jsem Ruska, jsem se v Česku nesetkala. Lidé kolem mě to naopak využívají. Často když třeba vidí něco na Twitteru, tak mi to posílají a ptají se, jestli je to pravda, mají mě jako takový kanál, který jim očišťuje zprávy od dezinformací. Solidaritu jsem cítila i v pátek, kdy začala invaze, kdy jsem v práci prostě nebyla schopná se na nic soustředit. Všichni měli pochopení. Taky si všímám, že když teď jdu po ulici a mluvím do telefonu rusky, lidi na mě víc koukají, ale spíš ze zvědavosti. Co mám zprávy z Ruska, tak většina lidí vnímá situaci na Ukrajině negativně. Nechtějí to, opravdu to nechtějí. Zároveň od nich ale cítím velký strach, velký strach jakýmkoliv způsobem proti tomu vystoupit. Ta země je kontinuálně pod tlakem. Už předtím se lidé nemohli vyjádřit proti prezidentovi, protože jim hrozila pokuta nebo by šli prostě do vězení. Teď to dosáhlo toho, že mohou dostat až 20 let vězení. Někteří lidé jsou zmanipulovaní propagandou, která je vysílaná v televizi. Ti si myslí, že na Ukrajině bylo potřeba udělat pořádek. Většina lidí chce ale mír.

Katrin Vatchenková studentka

30 let, UkrajinaMám celou svoji rodinu i spoustu přátel na Ukrajině, na severu, v Černigově, to je u hranic s Běloruskem a Ruskem. Bohužel lidé v Černigově jsou uvěznění a nemohou odjet. Hodně mostů je rozbitých, není moc kudy se dostat pryč. Jsem s nimi v kontaktu, píšu jim pořád. Ale oni se drží! V noci pořád chodí do sklepů a úkrytu. Kamarádka mi posílala fotky front do obchodů. Lidé mají peníze, ale nemohou koupit jidlo – regály jsou hodně prázdné. Nezaváží se, protože je to „nebezpečná zóna“. Do paneláku, kde bydlí rodiče spolužáka, přiletěl projektil, nemají světlo ani plyn. Jedné rodince kamarádů se podařilo odjet z Kyjeva aspoň za západní Ukrajinu. Mají taky malé dítě. Nechtěli utíkat, protože nechtějí opustit tatínka. Mám kamaráda, který je na západní Ukrajině. Řekl, že zemi určitě neopustí, i kdyby ho propustili. Že ji bude bránit. Dávám každý den videa a píšu na sociální sítě. Už nemám sílu se na to pořád dívat. Bolí mě z toho srdce. Moje vlast… v ohni. Je hodně videí o tom, jak civilisté beze zbraně jdou na ty tanky a vůbec se nebojí! Jsou odvážní, stateční a jsem na ně hrdá. Jsem hrdá, ze jsem Ukrajinka, a nikdy nechci být Ruska. Rusové se jich bojí. Nechávají tam tanky a techniku a utíkají. Jsou to 20letí kluci, sami mají strach. Mám v Praze ruské kamarády, kteří Putina odsuzují a mne hodně podporují. Píšou a volají, nabízejí pomoc. Pláčou se mnou.

Aleksandra Puzanová studentka

21 let, RuskoSituaci na Ukrajině dost prožívám a mám velký strach i proto, že moje rodina pochází z Moskvy. V Česku vnímám nesnášenlivost vůči Rusům celý svůj život. Mám strach z toho, co se stane, i z diskriminace, která kvůli ruské invazi hrozí. Setkávám se s názory, že by Rusy měla vláda z Česka vyhostit a že by měli za Putinovo rozhodnutí nést odpovědnost. Podobné postoje ve mně vyvolávají obavy, zejména tedy kvůli mým prarodičům, kteří na rozdíl ode mě mají znatelný přízvuk a nemluví dobře česky.

Naďa Mryana administrativní pracovnice Fakultní nemocnice Bulovka

21 let, UkrajinaMám rodinu asi 200 kilometrů od Kyjeva. Když ve čtvrtek ruská invaze vtrhnula do Ukrajiny, byla jsem úplně mimo. Nemohla jsem ani jíst, ani spát. Myslela jsem jen na to, jaký bude mít tento konflikt dopad na Evropu. V práci se mě kolegové neustále ptají na to, jak se má moje rodina na Ukrajině. Je to psychicky náročné.

Mykyta Karpov designér

27 let, UkrajinaJe to šílené. Nikdy se mi nestalo, že bych se tak moc bál o svou zemi a současně na ni byl tak moc hrdý. Pocházím z Kyjeva, ale už sedm let žiju v Česku, na Ukrajině mám rodiče, bratra i bratrance. Někteří se pokoušejí utéct, jiní se snaží bojovat s ruskými šmejdy v hlavním městě. Pomáhají, jak mohou, připojují se k informačnímu či skutečnému odboji. Musím říct, že reakce Západu na ruskou invazi postupovala pomalu, ale teď je úžasná. Až na pár výjimek je celý svět s Ukrajinou. Avšak v terénu bojuje Ukrajina o svou budoucnost sama, prolévají krev Ukrajinci. Stahování ambasád ze země moc nepomohlo k tomu, abychom cítili nějak velkou podporu. Na druhou stranu je to asi dobře, Ukrajina je nezávislý stát a měla by se taky sama bránit. Alespoň do doby, než vstoupí do NATO.

Denis Gordeyev nákupčí

32 let, UkrajinaV den, kdy Putin vpadl na Ukrajinu, to bylo hrozně emocionální, bolelo mě celé tělo, cítil jsem hroznou bezmoc, že nemohu nijak pomoct. S postupem dní jsem se trošku uklidnil. Ale já nejsem na Ukrajině, myslím hlavně na všechny známé, kteří sedí po bunkrech, poslední zprávy od nich mám, že jsou zatím zdraví. Jsem v kontaktu se známými z Kyjeva nebo třeba Oděsy. Mám v zemi také babičku, která je po mrtvici a moc nechodí, zatím nevíme, jak jí pomoct. Ukrajina se v minulosti vzdala svých jaderných zbraní výměnou za záruky bezpečnosti, avšak ukázalo se, že ji dnes nikdo nechrání a je v boji sama.

Polina Kišová studentka

20 let, UkrajinaNarodila jsem se v Charkově, pochází odtamtud moje rodina. Mám tam kamarády ze školy, školky, prarodiče. První den jsem se snažila jim dovolat každou hodinu od šesti od rána, kdy to začalo, až do večera. Dovolala jsem se konečně až v pátek, protože bylo přetížené telefonní spojení. I teď, když někomu píšu, tak komunikujeme v kódech a heslech, abychom nedávali diverzantům nápovědy, kde jsme a co se kde děje. Jedna kamarádka z Charkova nakonec po čtyřech dnech odjela, seděla celou dobu od začátku útoku v metru, venku byla za ty čtyři dny jenom pět hodin. Má s sebou devítiletou sestru. Další kamarádka stihla i s partnerem přejít hranici na Slovensko jen deset minut před tím, než ohlásili mobilizaci. Zprávy sleduju nonstop. Fakt děkuju všem, kdo se zúčastnili všech dobrovolnických sbírek, je to opravdu problém, dostat na východ jídlo i léky. Byla jsem i na demonstracích, byla jsem opravdu překvapená, kolik přišlo Čechů, bylo to příjemné, vidět tu soustrast a soucit. Mám taky hrozný pocit viny, že tam s příbuznými nejsem. Snažím se pomáhat aspoň odtud a vím, že moje rodina je ráda, že jsem tady v bezpečí.

María Povna studentka

22 let, UkrajinaJsem emocionálně na dně, vůbec nespím, bojím se o rodinu a dohání mě pesimistické předpovědi. Moje rodina strávila celou čtvrteční noc v bunkru, s mámou si denně volám, každé dvě hodiny si píšeme a modlíme se, aby to nebylo naposled. Lidé tam zažívají peklo, ale jsem na náš národ moc hrdá. Světový řád, ve kterém žijeme, byl vytvořen, aby zabránil válkám. Nicméně takovou agresi, kterou předvádí Putin, jsme nezažili od dob Hitlera. Nevím, jestli se s takovým člověkem dá sedět u stolu a vyjednávat. Bohužel hodně Rusů, kteří v Rusku vyrostli, si tvoří úsudek podle novin a médií, která fungují v intencích hloupé Putinovy ideologie. Putin se zbláznil, když tvrdí, že je na Ukrajině potlačovaná ruská populace, ale jeho lidé mu věří. Znám sice spoustu Rusů, kteří podporují Ukrajinu, třeba těch, kteří se za Ukrajince provdali nebo mají ukrajinské kořeny. Takoví jsou schopni racionálně zpracovávat informace. Bohužel si však začínám myslet, že jsou v Rusku v menšině.

Teťana Ostapčuková vědecká pracovnice

UkrajinaMám strach nejen o své příbuzné a přátele, kteří zůstali na Ukrajině, ale o celou Evropu a svět, který směřuje do neznáma. Je děsivé, že Putin vyhrožuje použitím jaderných zbraní. Ukrajinský národ je ale na něco takového více připravený, než si myslí. A není to jen tím, že se již přes 30 let „otužujeme“ v blízkostí Černobylské elektrárny. Když mě v květnu 1986 po výbuchu Černobylu máma vyvezla ze zamořeného Kyjeva ke svým příbuzným v Charkově, tak nám řekli, že jsme si moc nepomohly, protože 9. července 1972 v jejich rajonu mezi vesnicemi Chřestýše a Peršotravneva byla na přímý povel generálního tajemníka Brežněva odpálena menší atomová bomba v rámci dosud utajované operace. Moje máma tomu odmítala uvěřit. Místní úřady jí řekly, že k výbuchu došlo ve speciálně připravené, dva kilometry hluboké šachtě. Snažili se to však jen zamlčet a byl to důvod, proč se místní hřbitovy v sedmdesátých letech tak rychle začaly plnit. Můj dědeček zemřel v roce 1978 na rakovinu. Nikdo však nemohl přijít na to proč. Až před pár lety ukrajinští investigativní novináři vypátrali informace o tomto atomovém experimentu sovětské vlády na území Ukrajiny. Detaily ale zůstávají dodnes v tajných moskevských archivech. Místní obyvatelstvo dokonce dostávalo takzvané hrobné čili peníze za zvýšenou úroveň radioaktivity. A ačkoli bych neřekla, že jsem z toho vyvázla úplně bez zdravotních potíží, přežila jsem to. Ukrajinci, kteří na rozdíl ode mě ještě pořád bydlí v prostředí této ekologické katastrofy, by tak měli být odolnější než já, a jejich děti ještě víc.

Alexander Tupikov pracuje v IT

30 let, RuskoCo se děje na Ukrajině, je šílené, já a má rodina jsme už dlouho věděli, že je Putin blázen, hlavně kvůli němu jsme ostatně opustili Rusko, v té zemi totiž nemáte budoucnost. Ale 24. únor, den, kdy Putin vpadl na Ukrajinu, byl šok. Prostě jen doufáme a modlíme se, že ten šílený starý muž nerozpoutá jadernou válku. Většina mých přátel v Česku jsou Ukrajinci a nedovedu si ani představit, co teď cítí. Slyšel jsem o pár případech, kdy někdo viní Rusy za to, co se děje. Syna mého běloruského kamaráda zbil ve škole český spolužák. Moje žena také zaslechla kousek od našeho domova Ukrajince křičícího na Rusa, že ho „hned teď zabije“.

Mykola Holovanych student

22 let, UkrajinaPřišlo to celé nečekaně a ve většině lidí to vzbudilo paniku, strach a pocit bezmoci. Začali prchat, ti, kteří nemůžou nebo to nestihli, se musí ukrývat. Nedokážu si představit jak to vypadá na „místě činu“, je to něco absolutně nepředstavitelného. To, čím si procházejí Ukrajinci, ať už mimo Ukrajinu nebo v těch úkrytech, nejde popsat slovy. Já jak se pohybuji po akademické obci u nás v Olomouci, tak musím říct, že studenti i zaměstnanci pocházející z Ukrajiny neztrácejí naději. Podpora univerzity a Česka celkově v tuto chvíli je kolosální. Pomáhají nám ve všech aspektech. Ukrajinská komunita v Česku je neuvěřitelně silná. Všichni si navzájem pomáhají, a to ať už psychologicky nebo materiálně. Pořádají se nejrůznější sbírky, studenti sbírají léky, jídlo, oblečení, deky, hygienu a taky propriety pro vojáky. Všechny tyhle potřebné věci se v nejbližších dnech budou dovážet na Ukrajinu. Taková spolupráce strašně dodává na víře a naději. Jak se situace bude vyvíjet, to nedokáže říct nikdo, ale jak říkám, nikdo neztrácí naději. Ukrajinci ukázali, jak silný národ to je a že se nebojí bojovat za své území. A myslím si, že celý svět by Ukrajince teď měl obdivovat. Zároveň je třeba poděkovat všem, kteří nás v tom nenechali.