Část senátorů vám vyčítá členství v KSČ, kam jste vstoupil jako osmnáctiletý v roce 1973. Co vás k tomu vedlo?
Lze to vyjádřit bonmotem Winstona Churchilla: Kdo nebyl v mládí levicový, nemá srdce. Kdo jím je stále i ve stáří, nemá rozum. Já jsem vyrůstal v prostředí, které bylo blízké těmto myšlenkám. To mě výrazně ovlivnilo. Pro přesnost musím uvést, že tam byla nejprve dvouletá lhůta kandidáta, takže členem jsem byl od roku 1975.
Aleš Gerloch
Narodil se v Ostravě. V roce 1973 vstoupil do KSČ, kde zůstal až do roku 1990. Vystudoval Právnickou fakultu Karlovy Univerzity, kde od té doby učí. Od roku 2006 byl děkanem fakulty, v roce 2014 se pak stal prorektorem univerzity. Provozuje advokátní kancelář a působí také jako místopředseda Legislativní rady vlády. Loni neúspěšně kandidoval do Senátu v Praze 12.
Vnímáte to zpětně jako chybu?
Zpětně jsem takto neuvažoval. Zejména v období osmdesátých let jsem vystupoval jako reformní komunista, navrhoval jsem různé změny, nikdy jsem nebyl proti změnám systému. Zpětně bych nechtěl tvrdit, že jsem byl odpůrcem režimu nebo disidentem, ale v podstatě jsem souvisle vystupoval s návrhy na změny systému.
Vystoupil jste někdy ze strany?
Vystoupil jsem v roce 1990. Nechtěl jsem vystupovat hned v rámci vlny a až poté jsem se nepřeregistroval a zůstal jsem nestraníkem.
Jaký byl tedy váš názor na tehdejší režim?
Můj názor byl ten, že je nutné v řadě směrů změnit parametry režimu. Řadu let jsem vedl na právnické fakultě vědecký seminář, na kterém jsem o tom se studenty diskutoval. Napsal jsem mimo jiné článek o podstatných změnách politického systému, které mají proběhnout, o právním státě, o nutných změnách působení práva ve společnosti.
Nevnímáte to jako objektivní překážku pro případné jmenování do Ústavního soudu?
Ne. Myslím si, že je třeba minulý režim chápat detailně, sofistikovaněji než jednoduchým vyjádřením členství v KSČ. Tou prošla celá řada lidí, kteří měli různé osudy. V tomto směru to samo o sobě není překážkou, zejména s odstupem třiceti let. Předpokládám, že je na místě hodnotit i moji následnou činnost. Ale je to samozřejmě na úvaze každého.
Snad bych upozornil na jednu věc - odmítl jsem spolupráci s StB, což někteří nesmyslně interpretují tak, že jsem byl v kontaktu se Státní bezpečností. Byl jsem takzvaná prověřovaná osoba. Kontakt spočíval v tom, že mě předvolali do Bartolomějské, kde jsem vypovídal. Pak mě jednou navštívili v pracovně a vedli se mnou rozhovor, ze kterého si udělali záznam. Já jsem odmítl spolupráci, která se tam rýsovala. Myslím si, že na tomto bych mohl ukázat, že jsem se stavěl negativně k určitým formám minulého režimu.
Na vaše styky s nadstrážmistrem Václavem Tylem, o nichž existují dokumenty Státní bezpečnosti, jsem se chtěl zeptat. Opravdu jste byl tedy přemlouván ke spolupráci s StB?
Je to tak. Proběhlo to ovšem formou veřejnou, ne formou utajeného styku. Byl jsem na studijním pobytu ve Švýcarsku. Na základě toho jsem byl předvolán, abych podal objasnění některých skutečností, které se však netýkaly mých kolegů. Týkaly se kontaktů se studenty z Čínské lidové republiky v rámci tohoto pobytu.
A poté mě navštívili v konzultačních hodinách s tím, že je zajímá situace na fakultě. Já jsem odpovědi na to v podstatě minimalizoval. Oni si z toho vyrobili určitý záznam, který jsem viděl až poté, co byl po roce 1989 zveřejněn. A s velkou částí toho, co se v něm uvádí, nemohu souhlasit.
Říkáte nadstrážmistr, tak to je poměrně nízká hodnost, takže tomu zřejmě nebyl přikládán zásadní význam. A já jsem projevil to, že nechci dále v této činnosti nijak pokračovat. Samozřejmě jsem neměl přitěžující okolnosti, nebyl jsem prostě vydíratelný. Takže na základě toho, myslím si, byla jejich snaha ukončena.
To bylo tak lehké odmítnout Státní bezpečnost?
Jednání s představiteli Státní bezpečnosti samozřejmě nikoli, ale utajenou spolupráci ano. Řada lidí mohla být v jiné pozici než já, když se nemohla dostatečně bránit nějakému tlaku. Ale já jsem takovému tlaku vystaven nebyl. Nebylo mi třeba řečeno, že odejdu z fakulty, když nebudu spolupracovat.
Moje stanoviska byla obecná, netýkala se konkrétních případů
Někteří senátoři vám rovněž vyčítají, že jste jakýmsi Zemanovým obhájcem. Jak je přesvědčíte o opaku?
Je třeba říct, že jsem pro prezidenta vypracoval pouze dvě stanoviska. Velká část připomínek recyklovaných v poslední době se týká mých mediálních vystoupení, nikoliv stanovisek pro prezidenta republiky. To jedno stanovisko je z roku 2013, které se obecně týkalo postupu při jmenování předsedy a ostatních členů vlády a jejich odvolání či demise.
Už v roce 2013? Prezident vaším stanoviskem argumentoval, když odmítl jmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničí. To znamená, že jste tu analýzu nepsal pro tuto konkrétní situaci?
Přesně tak. On si po několika měsících, co poprvé nastoupil do úřadu, požádal prostřednictvím legislativně právního odboru o obecný výklad vztahu k vládě. Pokud vím, tak tato stanoviska zpracovávalo nezávisle více expertů, nejenom já. Bylo to zpracováno předem pro různé situace, které mohou nastat, ale nikoliv ve vazbě na konkrétní případy.
Takže prezident ve sporu o jmenování Pocheho vytáhl několik let starou analýzu s tím, že ústavní právník Gerloch říká, že lze takto postupovat?
Je to možné. Ale daný přístup zastávám konzistentně a vyjádřil jsem jej i mediálně.
Že jdete prezidentovi na ruku, podporují senátoři dále tvrzením, že váš názor je mezi ústavními právníky výrazně menšinový. Například profesor Jan Kysela tvrdí, že prezident může nejmenovat ministra jen ve vzácných případech - třeba když se ukáže, že jde o agenta cizí moci.
To je věcný spor mezi námi. Já si myslím, že ústava nic takového neříká. Nestanoví, že prezident je vázán návrhem předsedy vlády a odmítnout může jen z mimořádných důvodů nebo něco podobného. To je v podstatě už jeho názor.
Jazykový a systematický výklad daného ustanovení v normativním kontextu tomu neodpovídá. Navíc bych argumentoval tím, že pozice prezidenta republiky byla zesílena jeho přímou volbou. Naše ústava je založena na dělbě moci a přímá volba posílila pozici hlavy státu v rámci dělby moci. Pokud někdo argumentuje ve prospěch vlády a jejího předsedy, tak chce oslabit prezidenta republiky. A teď myslím jako instituci, ústavní orgán, ne jen konkrétní osobu. A otázkou je, jestli takový byl záměr ústavodárce.
To je první stanovisko, které jste pro prezidenta zpracoval. Pak je tu ještě druhé…
Týkalo se vztahu extradice, vydání na žádost jiného státu z hlediska trestního stíhání versus řízení o azylu nebo jiné formy mezinárodní ochrany, kde jsem na základě analýzy listiny základních práv a svobod, mezinárodních smluv, zákonů České republiky a judikatury konstatoval, že před vydáním má přednost uzavření řízení o mezinárodní ochraně. To znamená, že nejprve musí být vyřešeny všechny opravné prostředky, teprve poté je možné někoho vydat.
Stanovisko nebylo psáno o konkrétní osobě Jevgenije Nikulina a zejména v něm není - jak se začalo šířit v médiích, a to zřejmě mohlo ovlivnit některé senátory -, že bych se vyjadřoval k politické otázce, jestli se má vydat do Ruské federace nebo do Spojených států amerických. To vůbec nebylo předmětem posouzení, to je věc rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ale to, o co šlo, bylo, jestli lze vydat rozhodnutí ministra spravedlnosti dříve, než skončí řízení o mezinárodní ochraně, což z hlediska právní úpravy a judikatury, vycházející z priority lidských práv, nelze.
Ve sporu o jmenování Ivana Ošťádala a Jiřího Fajta profesory stojíte jako prorektor pro akademické kvalifikace Univerzity Karlovy proti prezidentovi. Myslíte si, že nejmenováním profesorů porušuje ústavu?
Domnívám se, že ano. Pokud jeho pravomoc zakládá běžný zákon - jako v případě jmenování profesorů -, musí být jeho jakékoliv rozhodnutí spolupodepsáno předsedou vlády. V tomto smyslu porušuje ústavu, protože tato jeho rozhodnutí nejsou podepsána předsedou vlády.
Určité spory se vedly o to, jestli negativní rozhodnutí musí být také spolupodepsáno, to je třeba připustit. U pozitivních rozhodnutí je to běžné. Ale ústava neříká, že to platí jen pro rozhodnutí pozitivní, ale pro jakékoliv rozhodnutí, protože to by dávalo příliš velkou pravomoc prezidentu republiky.
Dále jmenování profesorů konkretizuje zákon o vysokých školách. A ten to ponechává na vnitřních předpisech akademických orgánů, které si stanoví vysoká škola. Zákon stanovuje jenom procesní podmínky a rámcově říká, že profesor musí být významný odborník daného oboru. To, jestli je daný člověk odborníkem, je věcí vysoké školy a kritérií, které si stanoví vysoká škola. Prezident spolu s ministrem školství mají v tomto případě funkci jisté supervize, kontrolují, jestli byly dodrženy veškeré zákonné procesní podmínky.
Senátor Václav Láska chystá text ústavní žaloby proti prezidentovi. Je podle vás - a teď nebudeme hledět na to, jak reálné je, že to parlamentem projde - žádoucí, aby Ústavní soud hodnotil chování prezidenta?
S ústavními žalobami je třeba velmi šetřit. Právě proto se vyžaduje k podání žaloby kvalifikovaná většina v obou komorách parlamentu. Je třeba upozornit, že ústava původně počítala s tím, že ji lze podat jenom kvůli velezradě prezidenta republiky, což je jednání proti územní celistvosti, svrchovanosti státu a jeho demokratickému zřízení.
Nově se k tomu po zavedení přímé volby přidalo i hrubé porušení ústavy, o němž se neví, co to přesně má být. Dá se ale dovozovat, že to je mírnější než velezrada. Ale srovnáme-li to s jinými zákony, kde se používá pojem hrubé porušení, tak je to něco závažného. Buď je to opakované závažné porušování, nebo mimořádně intenzivní porušení ústavy. Takže ne každé porušení ústavy bude tím hrubým porušením.
V tomto směru mám jisté pochybnosti, zda zde byla taková intenzita, i když se návrh žaloby teprve tvoří. Zatím z předběžných informací, co o tom jsou, se mi nezdá, že by to bylo přesvědčivé.
Senátor Láska řekl, že chce žalobu stavět jako jakýsi příběh prezidenta a jeho nakládání s ústavou. Dá se očekávat, že kromě již řečeného tam bude zmiňovat také zpochybňování tajných služeb, jmenování Rusnokovy vlády a její udržování u moci bez důvěry sněmovny. To opravdu není na ústavní žalobu?
To se bude muset velmi detailně analyzovat. Snad bych upozornil na jednu věc, která se objevila už u ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause. Podle mého názoru se to může týkat - i když uznávám, že tohle není nesporné - pouze současného volebního období prezidenta republiky, a to z toho důvodu, že byl opakovaně do funkce zvolen. Myslím si, že předchozí období je volbami uzavřeno. Například Rusnokova vláda je už období minulé.
Zase je třeba uvést, že asi není dobré, pokud se prezident republiky dlouhodobě pohybuje takzvaně na hraně ústavy. Na druhé straně je třeba říci, zda všechny ty zvažované případy budou spadat do této kategorie.
Jak to myslíte?
Určité jeho projevy podle mě nepodléhají vůbec ústavní žalobě a je to věcí reakce na tyto projevy ze strany jiných politiků, ústavních orgánů a podobně. Stejně tak jako máme řadu projevů poslanců, senátorů a jiných politiků, u kterých bychom mohli uvažovat, jestli neobsahují názory, které by třeba mohly být trestným činem.
Pohybuje se podle vás prezident na hraně ústavy?
V některých případech ano, ale asi není sám. Je to určitá vlastnost systému založená na dělbě moci, kde jednotlivé moci zjišťují, jak je funkční ústava, jaká je ta ústava de facto, a snaží se ji nějakým způsobem interpretovat ve svůj prospěch. To si myslím není jenom v České republice, ale i v řadě dalších států.
Může být tím porušením ústavního pořádku kauza údajného ovlivňování soudců, o němž mluvili soudci Josef Baxa a Vojtěch Šimíček?
Vyšel bych z toho, co konstatoval podvýbor pro justici Poslanecké sněmovny, že nedošlo k ovlivnění nezávislosti justice. Samozřejmě můžeme analyzovat proč - jestli jen proto, že soudci odolali, nebo proto, že intenzita snahy o ovlivnění nebyla tak vysoká.
V té konkrétní věci to myslím zřejmě takové intenzity nedosáhlo. Byla podána trestní oznámení na vedoucího kanceláře prezidenta republiky, takže tam uvidíme, jestli by se ta věc dostala k soudu a ten rozhodl, jestli skutečně došlo k zásahu, který je možné charakterizovat jako trestný čin.
