* Aktuálně.cz a [portál Moderní dějiny](http://www.moderni-dejiny.cz/) přinášejí seriál "Svědectví o svobodě". Přináší postřehy o tom, jak se Česko změnilo od roku 1989. * 20 let svobody nehodnotí žádné V.I.P. osobnosti, ale lidé spíše méně známí. Všichni však mají svůj příběh z doby totality. * Vybíráme postřehy o tom, co se v naší zemi podařilo, co se nezměnilo vůbec, nebo co jsme naopak úplně pokazili. * Dnes pro vás máme postřehy Jana Macháčka. Elitní novinář a muzikant v jedné osobě chválí kvalitu vína a lituje úpadku novin.
Praha - Psal se 17. listopad 1989, ovšem undergroundový kytarista Jan Macháček na revoluci příliš nemyslel. Z porodnice si totiž přivážel dvojčata, syna a dceru. "To výročí se mi kloubí vždy s touto událostí. Mým dětem teď tedy bude dvacet."
Nedlouho po roce 1989 se stal z Jana Macháčka jeden z nejrespektovanějších českých novinářů. Ovšem když přemítá nad tím, co se teď mění spíše k horšímu, pak na prvním místě zmiňuje média.
"Podívejte se na noviny. Před deseti lety byly mnohem lepší. Ještě v nich vycházely reportáže a nebylo to všechno tak potřeštěné," míní Jan Macháček.
Dobré víno na každém kroku
Při rekapitulaci uplynulých dvaceti let ale mluví také o zdánlivě obyčejných věcech, které ho těší. "Lidé si často neváží toho, že mohou jít městem a dát si dobré kafe. To tady předtím neexistovalo," pochvaluje si."
"A stejné je to i s vínem. Dobré víno už si můžete dát běžně a to jsou všechno věci, které jsme za komunismu přece vůbec neznali. Tehdy jsme pili nějaké ovocné čučo - Dalibor nebo Pražský výběr. Ty strašné značky už naštěstí neexistují," říká ekonomický komentátor týdeníku Respekt.
Pokud jde o politiku, Jan Macháček přikyvuje, že na tu si lze stěžovat prakticky do nekonečna. "Do značné míry je politika obrazem nás samotných," říká.
"Musíme se asi vzdát iluze, alespoň já jsem se jí musel vzdát, že by politici mohli být tou elitou, která společnost někam vede a která má nějaké ušlechtilejší cíle. Bohužel jsem zjistil, že toto se od politiky nedá čekat," krčí rameny novinář.
Svědectví o svobodě
Náš rozhovor se odehrává v Olomouci v jednom z místních klubů, kde Jan Macháček zrovna hraje se svou kapelou Garage and Tony Ducháček. Dříve se slavná kapela jmenovala jednoduše Garáž a Jan Macháček s ní hraje už od poloviny osmdesátých let.
V té době také nahrál dvě alba s legendárními Plastic People of the Universe a dnes si pochvaluje, že na kytaru se mu teď hraje lépe než dříve.
"Jak člověk stárne, tak nechodí tolik do hospody. Sedí doma a trochu víc cvičí na kytaru. Když mi bylo mezi pětadvaceti a třiceti, trávil jsem hodně času po barech a tančírnách. A taky hodně pracoval. Ale že bych byl doma v klidu, to se stávalo málokdy," vzpomíná.
Parlament z paneláku? Byl by lepší
Vracíme se však k politice. Jan Macháček tvrdí, že v takových časech, kdy se lidé mají dobře, nejsou schopni posílat do politiky lidi o něco lepší, než jsou oni sami. A ty časy podle jeho mínění právě nyní nastaly.
"Dokonce si myslím, že kdybychom vybrali politiky z náhodného vzorku lidí, kteří bydlí třeba tady někde v paneláku, byl by z tohoto vzorku lepší parlament, než je ten dnešní. To je samozřejmě velké zklamání. Ale my přece volíme, my tam ty lidi posíláme," přemýšlí nahlas.
Jako hudebník neopomene Jan Macháček ve svém hodnocení uplynulých dvou dekád připomenout, jak lze dnes chodit na koncerty kapel, o kterých milovníci hudby v socialistickém Československu mohli tak maximálně jenom snít.
"Spousta věcí je v tomhle ohledu až výborných," připouští. Se stejným nadšením mluví o možnostech, o kterých mohli mladí v Husákově režimu snít rovněž, pokud si tedy vůbec uměli něco podobného představit.
Studium a cesty? Velká věc
"Pozitivních věcí je nepřeberně. Spousta lidí dnes už studuje v cizině. Stejně by tak mohly studovat i mé děti. A k tomu třeba kdykoli studium přerušit, vzít si batoh a odjet, kam budou chtít. A to je samozřejmě velká věc," myslí si.
Od budoucnosti očekává odpověď na otázku, co vlastně bude s hudbou. Všeobecně se očekává, že onen klasický rock and roll s kytarou, basou a bicími, bude něčím novým převálcován. Jenže nové stále nepřichází. Elektronická hudba, tolik populární v devadesátých let, je za zenitem.
"Zatím vůbec nemám tušení, co by mohlo nového přijít. V tomto ohledu jsem pořád napjatý. Přece se nemůže opakovat pořád retro. Určitě se něco nového zrodí. A to zrovna v okamžiku, kdy si lidi už budou myslet, že je nic nového nenapadá," konstatuje kytarista skupiny Garage.
