Komentář – Nemělo by nám být jedno, co se děje na Ukrajině. Dávám důraz na celou Ukrajinu. Majdan je sice nejviditelnějším bodem bojiště, ale jedna bitva nevyhrává válku.
Ukrajina si musí vyřešit své problémy sama a bude muset nejen dnes, ale především v budoucnosti čelit řadě tlaků. Výrazné zájmy má na Ukrajině Rusko a svých ambicí se nevzdá bez boje. Není také pravda, že současný stav, kdy umírají lidé, je pro Rusko výhodný. Samozřejmě že krize, která by vedla k rozsáhlým nepokojům s použitím síly včetně zbraní, by zájmy Ruska narušila. To, co se dnes odehrává v Kyjevě a na západní Ukrajině, je nepřijatelné a Rusko bude mít zájem na uklidnění situace. Důvodem mohou být stále potřebné trasy ropovodů a plynovodů přes území Ukrajiny a je zřejmé, že nebezpečí přerušení dodávek energií by mělo negativní dopady i na ruskou ekonomiku. Propojení ukrajinského průmyslu s ruským je rovněž důležité a narušení těchto vazeb by také nezůstalo bez následků. Ostatně máme své zkušenosti z rozděleného Československa.
Jediným pozitivem pro Rusko může být, že schází jen krok k oddělení Krymu od Ukrajiny a k jeho zpětnému připojení k Rusku. Jenže odtržení Krymu nemusí být doprovázeno krveprolitím v Kyjevě. Už před mnoha lety přicházely neověřené informace o tom, že ruské úřady vydávají obyvatelům Krymu ruské pasy. V určitém okamžiku se při oslabení centrální ukrajinské vlády může odehrát podobný scénář jako v Jižní Osetii či Kosovu.
Stav na Majdanu ukazuje na ještě jeden moment. Revoluce zastihla opozici nepřipravenou. Mírumilovné demonstrace v Kyjevě se nestaly jiskrou pro masové demonstrace po celé Ukrajině – omezily se zpočátku jen na Kyjev a v něm právě jen na Majdan. Pokud se šířily dál, pak především na západ. A patová situace, k níž došlo v Kyjevě, vytvořila podmínky pro radikály. V tomto okamžiku selhal Janukovyč stejně jako lídři opozice. Janukovyč měl vše vyřešit, dokud to šlo, lídři opozice zase neměli dopustit, aby se mezi pokojné demonstranty vmísili radikálové, kteří hází zápalné láhve těžkooděncům na hlavu. Protože to se dá tolerovat jen omezenou dobu.
V tomto okamžiku se ukazuje, že ani opozice nemá sílu posunout situaci dál, aniž by zvolila neakceptovatelné postupy. Což je mírný výraz pro používání střelných zbraní i na straně opozice. Zprávy o odstřelovačích na obou stranách neznamenají nic jiného, než že se to oběma stranám už dávno vymklo z rukou. Používání odstřelovačů v takové situaci je vždycky zákeřnost.
Evropská unie od počátku také nesehrála pozitivní roli. Ani jeden její pokus vyřešit situaci nebyl úspěšný a neschopnost odhadnout skutečné tendence v ukrajinské společnosti problém jen prohlubovala. Nesmyslné návštěvy různých politiků včetně těch českých sice podporovaly sebevědomí opozice, ale nic jiného nepřinesly a k řešení problému nepřispěly. Nepřipravenou opozici spíš radikalizovaly a vedly k neuváženým akcím v Kyjevě, nicméně zbytek společnosti neprobudily.
Ani Česká republika by neměla zůstávat v klidu. Česká politická reprezentace přehlíží bezpečnostní hrozby od okamžiku našeho vstupu do NATO. Stačí se jen podívat na statistiku vyčleňování financí pro resort obrany ve státním rozpočtu. Už Bílá kniha o obraně 2012 ukázala na stále rostoucí vnitřní dluh armády a s tím spojené zastarávání výzbroje, infrastruktury, vyčerpávání zbylých použitelných zásob, včetně „personální nedoplněnosti“ bojových útvarů.
Pohled na mapu rizik v sousedství Evropské unie vůbec není povzbudivý. Kdyby se více četl Huntington, jeho linie konfliktů jdoucí napříč Ukrajinou musí být varováním – stejně jako celá série událostí počínajících arabským jarem až po dnešní ukrajinskou krizi. Situace na Ukrajině musí být připomenutím, že na dějiny se nelze dívat tak, jak to dělá Fukuyama ve svém díle Konec dějin a poslední člověk.
Ani vnitřní bezpečnost není stálou kategorií. I když se každý tváří, že se nás konflikt na Ukrajině vlastně netýká, týká se nás možná více než kohokoli jiného. Poměrně velká ukrajinská menšina u nás bude inspirovat všechny, kdo nebudou chtít nebo moci dál žít na Ukrajině, k emigraci do České republiky. A to nemůže zůstat bez následků. Vedle bezpečnostních rizik se dají předpokládat i ekonomické dopady.
Proto bychom měli být velmi opatrní a také objektivní. Na Ukrajině začal proces, který může směřovat k jejímu rozpadu. Přinejmenším zmíněný Krym je adeptem na odtržení. Ostatně pro tento postup mají separatisté na Ukrajině a v Rusku příklad v Kosovu, jehož odtržení od Srbska vnímalo Rusko s velkou nelibostí. Pro odtržení Jižní Osetie od Gruzie bylo však významným argumentem. Příklad má Krym i ve Lvovské oblasti, která vyhlásila nezávislost na kyjevské vládě.
Současný stav nemusí vyřešit ani budoucí volby – a nejspíš je ani nevyřeší. Rozpolcená Ukrajina bude politicky tak nejednotná, že bude obtížné najít společnou řeč pro další rozvoj státu. Nemyslím si, že by EU poskytla Ukrajině takovou pomoc, která by ji vymanila z hospodářské krize a zároveň nezávislosti na Rusku. Naproti tomu Rusko má silnou zbraň v podobě energií, které Ukrajina nutně potřebuje, ale nemá dostatek financí na jejich nákup. Pokud se Ukrajina přes nesouhlas Ruska přikloní k EU, nebude mít Rusko žádný důvod dodržet smlouvu o nižší ceně dodávaného plynu. Spory o plyn můžou přinést podobné problémy jako před lety a zasáhnout i velkou část Evropy. Nelze si myslet, že by opakovaná „plynová krize“ byla bez následků.
Jiří Šedivý
Autor je bývalým náčelníkem Generálního štábu Armády ČR
