Komentář - Zhruba měsíc před našimi volbami máme za humny dva zajímavé volební výsledky. V Německu potvrdila pravicová koalice CDU/CSU neotřesitelné postavení, sociální demokracie skončila jen o něco slabší, než jak asi dopadne u nás. Do parlamentu se dostaly jen čtyři strany.
Z těch, které u nás mají sobě podobné, se to podařilo Zeleným a Levici, která je marxistická skoro jako naši komunisté. Neuspěli Piráti, neuspěli euroskeptikové z Alternativy pro Německo, snadno srovnatelné s blokem Hlavu vzhůru. Neprošli krajně pravicoví Národní demokraté, programově blízcí Dělnické straně sociální spravedlnosti. Pět procent nezískali ani liberálové, kteří u nás vlastně partnery nemají.
V Rakousku jako by bylo všechno jinak. Vyhráli sociální demokraté s výsledkem připomínajícím české předvolební průzkumy, druzí ovšem skončili křesťanští lidovci s výsledkem čtyřikrát lepším, než jaký mohou čekat ti naši. Populistická a euroskeptická strana Svobodných, kdysi vedená Jörgem Heiderem, se dostala nad 20 %, o čemž se našim populistům zatím může jen zdát. Zelení skórovali dokonce ještě lépe než v Německu. Hnutí miliardáře Stronacha dosáhlo na první pokus téměř 7 %, Babišovo ANO 2011 má zřejmě ještě vyšší ambice. Propadli Piráti, komunisté i Bucherova strana, která svou koncentrací na jednu osobu připomíná Okamurův Úsvit.
Na první pohled se v tom zmatku nedá najít nic obecnějšího, nic, co by mělo nějaký význam pro české volby. Když se ale podíváme blíž, najdeme takových společných prvků nemálo.
Tak především: nejen u nás, ale ani v německy mluvících sousedních zemích se nelze obejít bez koaliční vlády. O tom, že jejím sestavením bude pověřen lídr vítězné strany, tam ovšem skoro nikdo nepochybuje.
A dál: minulé výsledky se nepočítají, platí jen tady a teď. Němečtí liberálové si pohoršili o víc než 10 procentních bodů a skončili plačky, ODS z toho musí mít noční můru. Rakouský vládní tandem dosáhl nejhoršího výsledku od 2. světové války.
Sociální demokracie není po krizi, která obě země postihla, schopná oslovit aspoň třetinu voličů. Ano, je to i díky silnému náboženskému cítění, podporujícímu křesťanské strany, ale asi ne jen díky němu. Otázku, proč u nás sociální demokracie zatím nemůže překročit hranici třetiny hlasů, nechám otevřenou. Prostě to nevím.
Piráti, kteří před pár lety vypadali na štiku v rybníce zažitých stran, vycházejí z módy. Hledají se jiné protestní platformy. Jako u nás.
Zato Zelení se v obou zemích drží – možná proto, že nemají tři různě zelené strany jako my. A nakonec možná to nejdůležitější: rozhodují silné osobnosti. V Německu v čele tradiční strany, v Rakousku – možná podobně jako v Česku – naopak mezi vyzyvateli. Bylo jich tam ovšem trochu moc, jedna Angela se zdá být lepší variantou.
Nehodlám vyzývat k tomu, abychom koncem října napodobili voliče za našimi hranicemi. Možná bychom se ale měli zamyslet nad tím, proč v těchto dvou zemích s mimořádně vysokou životní úrovní a stabilní demokracií hlasovali lidé právě takhle.
Třeba v tom najdeme nějaký svůj soukromý klíč na otázku, kterou slýchám dnes a denně: „Koho já mám vlastně volit?“
Jan Herzmann
...
Pozn. red.: Pravidelné sloupky sociologa Jana Herzmanna vám přinášíme každé úterý - až do voleb. První díl si můžete zpětně dohledat v Insideru z 18. září – http://bit.ly/15pgVSi
