Po ruském útoku na Ukrajinu jste společně se šéfredaktorem Aktuálně.cz Josefem Pazderkou do napadené země vyrazil. Proč?
Jak už popsal šéfredaktor Pazderka v dřívějším rozhovoru, vystřídali jsme kolegu Martina Nováka, který byl v Kyjevě na začátku války. Josef se výjezdu sám ujal, jako novinář s velkými zkušenostmi z této oblasti, navíc mluvící plynně rusky. A já měl to štěstí, že jsem ho mohl doprovázet.
Dá se vůbec na takovou cestu nějak připravit?
Určitě se můžete připravit po materiální stránce - přichystat fototechniku, neprůstřelné vesty, jídlo nebo třeba kanystr s benzinem. Díky kontaktům na české novináře v oblasti nebo na místní lidi si zase můžete připravit hrubý plán cesty. Ale realita se tam mění den ode dne. Když jsme vyráželi, netušili jsme třeba, jestli se zvládneme dostat až do Kyjeva. Vypadalo to, že Rusové ho budou chtít odříznout a že se jim to podaří. Důležité je také připravit se na cestu s rodinou, zvlášť když máte malé dítě. Pro moji ženu to byla kvůli tomu zvlášť těžká situace. Mám ale velké štěstí, že mě ona i další nejbližší lidé podporují a chápou.
Když jste s focením začínal, uvažoval jste, že vás to jednou dovede až doprostřed válečného konfliktu?
Fotoreportérem jsem se stal i díky válečným fotografům, jako byl Patrick Chauvel, takže ano. Vždycky jsem chtěl přinášet příběhy lidí, kteří nejsou slyšet, kteří to potřebují. To byla moje prvotní motivace stát se fotoreportérem. Nečekal jsem ale, že do války dojedu autem.
Není to váš první válečný konflikt. Před pár lety jste odjížděl monitorovat situaci do válkou zpustošeného Iráku. Jak tyto cesty prožíváte?
Intenzivně. Ukrajinu ale více. Jednak kvůli působení prakticky na frontě a také kvůli geografické blízkosti. V Iráku jsme navíc s Martinem Novákem pokrývali dění převážně dál od bojů, v osvobozené části země pod kontrolou irácké armády. Nejblíže výstřelům jsme byli v Mosulu, v opuštěné oblasti města, na kterou z druhé strany řeky dopadaly minometné střely z bojů mezi Islámským státem a armádou.
Jsou si tyto výjezdy v něčem podobné?
Podobní jsou šílenci, kteří je v prvé řadě způsobili. A civilní obyvatelstvo, které pak nesmyslné násilí odnáší nejvíce.
Jaký moment pro vás byl nejsilnější?
Uprchlíci, protože si mimo jiné do jejich pozice promítnete i své blízké. Na Ukrajině jsme byli například v civilním krytu kousek od fronty, kde v temných sklepních chodbách školy ležely stovky lidí, schoulených na karimatkách nebo kartonech. Nikdy také nezapomenu na lidi prchající přes trosky u zničeného mostu v Irpini. Matky, které neměly nic jiného než batoh a dítě v náručí. Tito lidé nechtěli opustit své domovy, svůj život, zkoušeli válku přečkat doma, ve sklepích, ale intenzivní několikadenní boje je nakonec vyhnaly. Myslím, že udělali dobře, jak bohužel vidíme v Buči, a obávám se, že nejen zde.
Jak vnímají místní přítomnost novinářů a fotografů? Jsou k vám vstřícní?
Co jsme zažili, tak ano. Chtějí, aby se o událostech vědělo. Na druhou stranu ve zmíněném krytu se lidé od objektivu přece jen odvraceli. Tušíte, že nechtějí, aby je někdo zachycoval v tak strašných podmínkách.
Jak si můžeme představit den fotografa ve válečné zóně?
Brzo ráno vstanete a vyrazíte do míst, kde se něco děje. Zpravidla bydlíte v hotelu s řadou dalších novinářů, se kterými můžete koordinovat a konzultovat situaci. Jelikož jsme na rozdíl od kolegů z jiných médií nebyli v oblasti tak dlouho, museli jsme stihnout za krátkou dobu hodně. Což se snad podařilo.
Běžné je také projíždění vojenských kontrolních stanovišť, na kterých není radno zvedat foťák a dělat prudké pohyby. Tím spíše, pokud jde o domobranu, viditelně nervózní muže, kteří na začátku války vzali pušky a šli hlídat vesnice. Na rozdíl od profesionálních vojáků, kteří auta kontrolují bez namířených zbraní, tito muži leckdy i důchodového věku cítí nebezpečí daleko intenzivněji. Více se bojí a jsou i více opatrní. A tak na nás v jedné vsi před Kyjevem mířili kulovnicemi a dalšími zbraněmi, zatímco nás kontrolovali. V tu chvíli je nechcete naštvat nebo vyděsit.
V jednu chvíli jste se dostal přímo do palby ruských jednotek. Dokonce jste z tohoto momentu pořídil fotografii. Popište nám tu situaci.
Vydal jsem se přes zničený most vedoucí do Irpině proti proudu uprchlíků. Chtěl jsem vidět, jak to vypadá dál. Stále šlo o oblast kontrolovanou ukrajinskou armádou, kde se pohybovalo hodně civilního obyvatelstva. S francouzskými kolegy jsme byli na kraji Irpině a zrovna mluvili s místním mužem uprostřed křižovatky, když vzduch pročísl hlasitý pištivý zvuk a vzápětí velká rána, když minometná střela dopadla na dům za námi. Skočil jsem ke krajnici, vytáhl foťák a vzápětí dopadla další střela naproti přes ulici na zahradu domu. Z toho okamžiku je ona fotografie. U vrat tam je vidět ležící muž, s kterým jsme před okamžikem mluvili. Naštěstí se jemu ani nám nic nestalo.
Měl jste strach? Jak s ním pracujete?
Měl, samozřejmě. A myslím, že i tahle zkušenost mi pomohla pochopit, proč ti lidé prchají. Když nevíte, odkud to na vás spadne, je logické, že vezmete rodinu a utečete. Kdo by tomu nechal vystavené svoje blízké?
Novinářům na místě pomáhají fixeři, kdo to přesně je?
Nesmírně důležitá část většiny novinářských týmů, které přijíždí do země, kterou neznají nebo nemluví jejím jazykem. Fixer je zpravidla místní člověk, který pomáhá zařizovat potřebné dokumenty, překládá a často funguje i jako řidič. Já jsem měl to štěstí, že jsem jel s kolegou Pazderkou, který umí rusky a v regionu dřív působil jako zpravodaj České televize. Takže jsme to zvládali sami.
Jako fotograf přinášíte svědectví o nejrůznějších událostech. Díváte se na ně přes objektiv svého fotoaparátu. V čem je to jiné?
Fotoaparát pro mě funguje jako určitá bariéra, přes niž se snažím pozorovat situaci tak, aby z ní byla pokud možno i dobrá fotografie. A abych nepřehlédl nic důležitého.
Jak si vybíráte momenty, které stojí za to zachytit? Jsou některé fotky vyloženě náhoda?
Samozřejmě. Některé situace můžete předvídat, když si například vyberete místo s dobrou kompozicí a pak čekáte na dobrý záběr. Často se ale stane, že se věci před vámi odehrají a vy se jen snažíte scénu nějak nakomponovat a technicky nezkazit. Jako když přes ulici dopadne granát nebo když na pár vteřin vidíte v okně modrožlutého vlaku malé dítě s rukama na skle a srdcem na tričku.
Viděl jste spoustu lidského utrpení. Jak se s tím vyrovnáváte?
Osobně se snažím ve vypjatých momentech pracovat a soustředit se na to, kvůli čemu tam jsem - donést fotky a jejich příběhy. Dolehne to na mě později. Některé věci ale nikdy nezapomenu. Ženy vybíhající z aut s dětmi v náručí, malou holčičku v krytu opakující, že to kolem ní bouchalo, bouchalo a všude létalo sklo, sklo, sklo. Někteří kolegové z jiných redakcí toho zažili více a za to si zaslouží uznání. Bohužel, někteří u toho i zahynuli.
Máte za sebou dva válečné konflikty, běžné zpravodajství nebo třeba speciál Chudé Česko. Co z toho je pro fotografa nejzajímavější?
Nevím, jestli nejzajímavější je vhodné slovo, když jde o focení lidského utrpení. Samozřejmě že když přinášíte fotografie z Ukrajiny nebo Iráku, je pocit smysluplnosti vaší práce větší než třeba při fotografování tiskové konference v Poslanecké sněmovně. Ale i v Česku člověk fotí důležité věci. Nerad bych proto dělal nějaké žebříčky.
Máte nějakou fotku, na kterou jste nejvíce hrdý?
Řekněme, že hrdý jsem na fotky, které pomohly veřejnosti objevit události nebo příběhy lidí, kteří to potřebovali nebo si to zasloužili. Což je trochu klišovitá odpověď, uznávám, ale skutečně nemám jednu fotku, nad kterou bych se sklenkou v ruce vzpomínal. Byť samozřejmě některé se mi vryly do paměti. A třeba je jednou někdy dám do kupy.
