Barentsburg je posledním místem, kde ještě vládne Sovětský svaz.
Prší. Zápach spáleného uhlí se nese prázdnými ulicemi. Továrna, která zásobuje město elektřinou a teplem, jede naplno. Uhlí je dost, těží je 250 horníků z Ruska a Ukrajiny.
Nápis na jedné z opuštěných budov, který je vidět už z moře, hlásá: "Vítejte v Barentsburgu" - nejsevernější ruské osadě na světě, jakoby zakonzervované ještě ve starých sovětských dobách.
Mimo čas
Vystupuji z lodi na obrovské přístavní molo. Je prázdné, nekotví zde žádná loď. Jediným znakem života je tu vlající ruská zástava na staré přístavní budově.
Nahoru do města vedou dlouhé schody, kolem nich jsou rozesety domy. Všechny mají zabedněné okenice, už léta zde nikdo nebyl.
Na kopci nad městem od prosvítajícího slunce září bílý nápis "Světu mír". Uprostřed provizorního náměstí na město hrdě vzhlíží busta Vladimira Iljiče Lenina - nejseverněji postavená hlava vůdce říjnové revoluce na světě.
Jen kousek od něj je tabule cti. Na stojanu fotografie dvaceti nejlépe pracujících "úderníků" ve městě. Kolik pětiletek však tito mužové a ženy vládnou produktivitě zapomenutého města, neví zřejmě už nikdo.
Jako deset Norů
Horníci tady pracují šest hodin denně, pět dní v týdnu. Pilně, ale neefektivně. Tolik uhlí, kolik ze svého 800metrového dolu vytěží ve 250 lidech - tedy 120 000 tun ročně -, zvládne za stejnou dobu vytěžit zhruba deset jejich norských kolegů z nedaleké osady Longyearbyen. Mají lepší techniku, a také - norské uhlí je kvalitnější.
"V současné době produkují pouze uhlí, které spaluje jejich elektrárna. Žádné neprodávají ani neodvážejí," říká mi během cesty Dag Avango, jeden z vědců ze švédského Královského technologického institutu, který se těžbou uhlí na souostroví Svalbard zabývá.
Pracují tedy, aby zde v nehostinné arktické krajině vůbec mohli přežít. Ale co je sem na daleký sever vlastně přivádí?
Říkají, že těžit uhlí tady je mnohem bezpečnější než se spouštět do 1300 metrů hlubokých dolů na Ukrajině. Sehnat práci v zemi zmítané politickou nestabilitou také není lehké.
"Město duchů"
Ve městě je všechno. Kromě již zmiňovaného přístavu, elektrárny a teplárny je zde také sportovní centrum s bazénem, fotbalovým či volejbalovým hřištěm, muzeum, knihovna a také prasečí chlévy.
Infobox
Svalbard: Poušť Arktidy
- Souostroví Svalbard patří Norsku, a však má speciální status, díky kterému zde mohou pracovat migranti z rozvojových zemí bez víza a cizí firmy zde mohou volně podnikat.
- Leží za polárním kruhem přesně na půli cesty mezi norskou pevninou a Severním pólem. Na obě strany je to zhruba 1000 km. Od dubna do září je světlo 24 hodin a od října do února je polární noc.
- I přesto, že ledovce pokrývají zhruba 60 procent povrchu ostrovů, díky teplému proudění z Atlantického oceánu a nedostatku srážek je Svalbard vlastně Arktická poušť. Západní pobřeží lze obývat celý rok, ani v zimě zde není tolik sněhu jako u nás.
- Na ostrově žije 2000-5000 ledních medvědů, kteří se živí tuleni i soby. V zimě často hladoví medvědi zavítají k lidským příbytkům. Každý rok je jich několik zastřeleno. Norská vláda vydává omezené množství povolení k lovu.
- Oficiálně souostroví v roce 1596 objevil William Barents, když hledal severovýchodní cestu do Indie, nazval jej Spitzbergen - špičaté vrcholky. Tak se také říká největšímu ostrovu. Norové však tvrdí, že ostrov objevili už při svých plavbách vikingové v 11. století. V jednom záznamu se uvádí, že k norskému království patří také ostrov Svalbard.
- Souostroví už po staletí přitahovalo dobrodruhy z celého světa. Nejprve velrybáře, lovce a těžaře, v minulém století se začal rozvíjet turistický ruch. Na souostroví je spousta vědeckých základen.
V Barentsburgu ještě donedávna neexistovaly peníze. Horníci měli vše zadarmo, výplatu za svůj dvouletý cyklus dostávali zpětně.
Za dob studené války byl Barentsburg výkladní skříní Sovětského svazu, mohl se sem totiž dostat kdokoliv ze Západu.
V dobách největší slávy zde bydlelo více než 2000 lidí, jenže tyto zlaté časy se už nikdy nevrátí. Zatímco ještě minulou sezonu tu těžilo více než 500 horníků, teď jich je sotva 250. Jak to bude příští rok, se nikdo neodvažuje odhadnout.
Peníze tady však jsou. Zavedli je sem turisté, kteří mohou bydlet v hotelu za v přepočtu zhruba 1700 korun na noc. V hotelovém baru si mohou koupit ruské pivo za 120 korun. Tyto ceny jsou samozřejmě vysoce nadsazené, žádný místní si tak drahé pivo nemůže nikdy dovolit.
Dochází uhlí i potraviny
Je zde škola. Minulý rok do ní chodilo 34 dětí, ale letos pouze čtyři ze sedmnácti, které v Barentsburgu momentálně jsou.
Spolu s horníky a 50 ženami žijí tady na konci světa a těží něco, o co jejich mateřská země stejně nemá zájem.
To, že o jejich uhlí není zájem, je však až tak netrápí. Je tady mnohem závažnější problém: nedostatek potravin.
"Máme tady 19 prasat, psa a spousty koček," říká mladý Ukrajinec Oleg. "Minulý rok jsme měli 18 krav a jednoho býka, ale ty bylo drahé živit. Museli jsme pro ně totiž dovážet trávu z pevniny, a to je velmi nákladné," říká manažer těžařské společnosti Arcticugol a nepřímo tak naznačuje problémy, které Barentsburg sužují.
