Stěpanakert (Od našeho zpravodaje) - Vojenská přehlídka ve Stěpanakertu, hlavním městě republiky Náhorní Karabach, zahájila oslavy 15. výročí vítězství v bitvě o město Šuša.
Armény obydlený Karabach sice vyhlásil nezávislost, jenže žádný stát ji neuznal. Ovšem patnáct let po konci krvavé války, ve které zahynulo 35 000 lidí a další statisíce byly vysídleny, se alespoň vracejí turisté.
Tip: Prohlédněte si fotogalerii z Karabachu
Jen v loňském roce si o vízum, které se obvykle dává na 5 dní a stojí zhruba 22 eur zažádalo přes 5000 turistů. V Karabachu je opravdu co vidět - famózní arménské kláštery z nichž nejstarší byl postaven už v 5. století, jeskyně s 12 000 let starými malbami nebo nádhernou horskou scenérii.
Je dohoda na světě?
Budoucnost Karabachu je však stále nejasná. Za několik dní se mají prezidenti znesvářené Arménie a Ázerbájdžánu v Petrohradu sejít, aby si vyjasnili, jak že to s touto hornatou zemičkou vlastně bude dále.
"Poražený" ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev oznámil, že se dohodl s Armény na stažení vojsk ze všech sedmi oblastí, které obklopují Karabach a které jsou momentálně v držení Arménie. (viz mapa)
Obě země podle Alijeva souhlasily s dočasným rozmístěním mezinárodních mírových jednotek v oblasti a také s návratem ázerbajdžánských uprchlíků do vysídlených oblastí.
Také zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Matthew Bryza v rozhovoru pro server Hlas Ameriky uvedl, že obě strany dospěly k zásadní dohodě v několika oblastech.
Arménská strana se však k této věci nevyjadřuje, arménský prezident Robert Kočarjan moc optimistický není. "Až po rozhovorech bude jasno, v jakém stádiu vyjednávání se nacházíme," uvedl Kočarjan podle serveru Transition online.
Nezávislí pozorovatelé jsou skeptičtí a tvrdí, že takováto optimistická prohlášení už od politiků slyšeli mnohokrát, nikdy se však nic z toho o čem mluvili, nestalo.
Analytici své pesimistické předpovědi o rychlém řešení konfliktu staví hlavně na napjaté situaci v pohraničním pásmu, kde stále dochází k občasným přestřelkám mezi vojáky obou táborů.
Karabach je bohatý
V Karabachu lze - kromě turisticky atraktivních oblastí, stále spatřit stopy téměř 15 let staré válečné vřavy. Opuštěné domy, zničené mešity a rozstřílené tanky straší návštěvníky podél cest.
I ty však pomalu mizí, jak arménská menšina v zahraničí investuje do opravy karabašských silnic. Bohatí Arméni z USA nebo Ruska stavějí školy, investují do rozvoje cestovního ruchu, otevírají zde nové hotely i závody.
Například společnost Base Metals, která se zabývá zpracováním zeminy, která obsahuje zlato, stříbro a další vzácné kovy zaměstnává v obci Drmbon 1123 lidí. Je tak největším podnikem v Karabachu.
Zatímco viditelné stopy války mizí, lidé mají stále dobu, kdy se skrývali ve sklepích nebo s ručně vyrobenými zbraněmi bojovali v karabašských kopcích v živé paměti.
"Pět let jsem se schovávala ve sklepě. Měli jsme jen chleba a vodu. Náš dům zasáhli dvakrát raketou," říká čtyřiaosmdesátiletá vdova Zella Grigorianová ze Stěpanakertu.
Hlavní město bylo Ázerbájdžánci intenzivně bombardováno právě ze sousední Šuše. Patnácté výročí vítězné bitvy si připoměli v Karabachu právě minulý týden.
Ázerbajdžánci neměli k této zemi vztah, proto nás nikdy nemohli porazit," říká bývalý bojovník, toho času majitel taxislužby v Stěpanakertu David, který si nepřál zveřejnit své druhé jméno. "Bojovali za ně dokonce mudžahedíni, ale nebylo jim to nic platné," dodává při cestě krajinou ve své bílé Volze.
Miny a nevybuchlá munice
I patnáct let po této bitvě však kvůli válce umírají lidé. Přestřelky mezi vojáky na frontové linii si vyžádají ročně několik mrtvých. Hlavním nepřítelem civilistů jsou však miny a nevybuchlá munice.
Při rozšiřování polí zahynou každoročně desítky zemědělců. Vážným problémem je také nevybuchlá munice. Tříštivé bomby totiž vypadají jako hračky a jsou velmi atraktivní pro děti, které se s nimi mohou dostat do styku.
Jediná mezinárodní nezisková organizace působící v Karabachu je britský Halo Trust. Odminovávají pole, zneškodňují nevybuchlou munici a učí místní děti, že to co najdou v trávě nemusí být vždy míček.
Bizardní turistika
Rozvoj turistiky je poznamenán neřízenou snahou turisty zaujmout. Uprostřed hor proto vznikl hotel ve tvaru lodě pod jehož okny lze spatřit potok a vodní kaskády obklopené úděsně vypadajícím hledištěm se zelenými a žlutými plastovými židličkami pro stovky lidí.
Cesta do hotelu je lemována ploty zahrad vytvořenými z tisíců zabavených poznávacích značek zničených či odcizených ázerbajdžánských automobilů.
Za hotelem stojí něco jako zoopark. V klecích jsou zde zavřená zvířata jako rys, medvěd, divoká kočka nebo draví ptáci jako orel. Vše vypadá pro oko našince dost tragicky, ale provozovatele jsou na své dílo velmi hrdí.
A tak je to vlastně s celým Karabachem. Lidé jsou na to, že zde žijí nesmírně hrdí. Žijí prostý život, který se jim sice pomalu, ale přece jen zlepšuje a i když na ulici často potkáte vojáky v uniformách, téměř všichni zde vám potvrdí, že v Karabachu je bezpečno. Alespoň prozatím.
