Ingušsko (od našeho spolupracovníka) - Příběh dvacetileté existence severokavkazského Ingušska připomíná postsovětské dějiny v kostce. Hornatá republika vklíněná mezi Gruzií, Čečenskem a Severní Osetií si prožila euforii z nabyté svobody, ale také krvavý konflikt, který doposud nebyl zcela vyřešen.
Na půl cesty mezi starou ingušskou metropolí Nazraň a novým, před dvanácti lety postaveným hlavním městem Magas se nachází Památník paměti a slávy. Komplex, tvořený dvěma půlkruhovými sloupořadími a sochami, má připomínat nelehký osud ingušského národa.
Jeho otevření se mělo stát jedním ze zlatých hřebů oslav dvacetileté existence nezávislé Ingušské republiky. Na památník se však snášel déšť a hosté se před dešťovými kapkami schovali do malého muzea. Nepřízní počasí vyhnaní návštěvníci si dlouhou chvíli krátili prohlížením expozice.
Teď nám vládne jen jeden pán
"Co pro mě znamená dnešní oslava získání nezávislosti na Čečensku?" opakuje otázku asi pětadvacetiletý Inguš, stojící poblíž vchodu do muzea. "Než jsme se oddělili od Čečenska, bylo Ingušsko periferním regionem, který nedostával fakticky žádné peníze, neboť všechny dotace šly do Grozného. Teď je to mnohem lepší. Místo dvou cizích pánů nám vládne jen jeden," vysvětluje.
Samostatné Ingušsko se zrodilo na konci éry Sovětského svazu. Na rozdíl od Čečenska, se kterým do začátku 90. let tvořilo společnou republiku, se rozhodlo cestou referenda dobrovolně připojit k Ruské federaci.
Jak nicméně mladý Inguš podotýká, neznamená to, že by mezi nimi a Čečenci panovalo nějaké napětí. Naopak. "Čečensko u nás vnímají pozitivně. Spojuje nás společná víra a velmi blízké jazyky. Čečenci jsou naši starší bratři," podotýká mladík.
Nebylo proto divu, že když se zčistajasna na oslavách objevil čečenský prezident Ramzan Kadyrov, dostalo se mu velmi vřelého uvítání.
Silné kontrasty
Ingušsko patří mezi desítku nejmenších a zároveň nejchudších regionů Ruska. Rozpočet republiky je z bezmála 90 procent závislý na dotacích z Moskvy. A podle toho vypadá.
Rozdíl mezi modernějším a doposud dokonce nedostavěným Magasem a starým centrem Nazraní je nápadný. Bývalá ingušská metropole působí dojmem zapomenutého okresního městečka, bez zřetelného centra a s prašnými ulicemi. Magas, ve kterém sídlí klíčové úřady republiky, naopak působí moderně, avšak vylidněně.
Dál od Magasu je kontrast ještě silnější. Na úpatí nádherných hor, kterými se Ingušsko pyšní, budí rozdrobené vesničky a městečka zvláštní dojem. Jako by se v nich doslova zastavil čas.
Snad proto zahraničním novinářům záměrně ukazují na ruské poměry moderní vesnici Olgeti, která má dvě pamětihodnosti: nedaleko na kopci se nacházející středověké obranné věže a jedinou ulici pojmenovanou na počest Vladimira Putina.
Křehký mír
Vladikavkaz, hlavní město sousední Severní Osetie, a někdejší ingušské centrum Nazraň od sebe dělí jen 25 kilometrů. Přestože obě republiky jsou součástí Ruské federace a hranice mezi jednotlivými ruskými regiony existují vesměs pouze na mapě, cesta mezi oběma městy připomíná válečnou zónu.
Hranici lemují betonové kontrolní posty, podél cesty jsou zaparkované vojenské náklaďáky a z garáže za hraniční čárou vyčnívá nos obrněného transportéru. Každé auto, které projíždí mezi oběma republikami, vojáci kontrolují.
Mezi Severní Osetií a Ingušskem se ve stejném roce, kdy získalo nezávislost na Čečensku, rozhořel pětidenní konflikt o Prigorodnyj okres. Sporné území, ležící právě mezi Vladikavkazem a Nazraní, za cenu několika stovek lidských životů a exodu deseti tisíců Ingušů zůstalo součástí Severní Osetie. Konflikt však zůstává i po dvaceti letech nevyřešen.
Válka nemohla neovlivnit vztahy mezi oběma národy. Nemálo Ingušů, zejména ti, kterých se konflikt přímo dotkl, své sousedy doslova nenávidí.
"To oni nás chtějí zlikvidovat"
"My máme k Osetincům normální vztah. To oni nás doteď chtějí zlikvidovat, říká trochu smutným hlasem postarší muž, oblečený v maskáčové uniformě.
Podle něj Severní Osetie nechce uznat následky, které konflikt pro Inguše měl, a blokuje vyřešení celého problému.
"Nemyslím si, že dojde k novému konfliktu. Časy, kdy se otázka Prigorného okresu řešila pomocí zbraní, jsou dávno pryč. A kdyby se vrátily, jisté je jedno. Tentokrát by nás Čečensko na pospas Osetincům nenechalo. Ramzan by přišel na pomoc i proti vůli Kremlu," usmívá se pán v maskáčích se zlatými zuby.
Přesto se zdá, že mezi oběma republikami absolutní železná opona nevisí. "Zítra mají v Severní Osetii státní svátek. Co kdybychom se tam jely podívat? Bude tam koncert Lolity," bavily se mezi sebou ingušské servírky v hotelové restauraci. Nenávist mezi Inguši a Osetinci možná přeci jen není tak hluboká, jak se tvrdí.
