Sokolovo (Od našeho zpravodaje) - Široká silnice, po které ale aut projede jen málo, dělí na dvě poloviny vesnici Sokolovo.
Cesta z Charkova sem trvá asi hodinu. Ukrajinci této severovýchodní části země říkají Slobožanščina (Svoboda). Proto, že přistěhovalci a osadnicí zde kdysi byli carem osvobození od daní a dostávali zadarmo půdu.
Byl to také jeden z regionů, kde se zabydleli kozáci předtím, než je ruská carevna Kateřina II. ve druhé polovině osmnáctého století definitivně rozprášila.
Po rozpadu Sovětského svazu Sokolovo není součástí Ruska, jak se mnozí Češi často mylně domnívají, ale Ukrajiny.
Vesnice má dnes něco přes tisíc obyvatel, ale když neprojíždí auto, je ticho takové, že je slyšet šum listí stromů a zpěv ptáků. Jsou tu dvě prodejny potravin, malý kostel, automobilová zastávka a - muzeum.
Ano, muzeum věnované bitvě u Sokolova, kterou v této vesnici svedli před devětašedesáti lety vojáci 1. československého samostatného polního praporu.
Před muzeem je velká plocha, kdysi sloužící pro hromadné příjezdy autobusů. Nyní už jich tolik nejezdí, takže parkoviště je většinou prázdné a zarůstá trávou.
Památník československo-sovětského bratrství z roku 1972, se znaky obou už neexistujících zemí, také zvolna odchází. Některá písmena už opadala.
Hrob nadporučíka Otakara Jaroše a dalších československých vojáků, kteří zde ve dnech 8. a 9. března 1943 zahynuli, je naopak ve velmi dobrém stavu. Na hrobě je čerstvý věnec, který sem vedení obce dalo na začátku května při oslavách výročí konce války.
Ředitelem muzea je nyní Oleksandr Kuc. Ve své pracovně má za sebou ukrajinskou, českou a slovenskou vlajku. Jeho syn žije v Praze a s úsměvem říká, že si přeje v kyjevském finále blížícího se evropského fotbalového šampionátu zápas Ukrajina - Česká republika.
(Prohlédněte si více fotografií ze současného Sokolova)
"Muzeum jsme oproti dřívějšku značně proměnili. Kdysi to byla hlavně oslava komunistických stran v obou zemích. My jsme ale veškerou ideologii dali pryč, a výstava tak zachycuje co nejvěrněji to, co se skutečně stalo," říká Kuc hrdě.
Všechny exponáty jsou popsány výhradně ukrajinsky, ruština je zde minulostí, ačkoliv v této části země většina lidí mluví více rusky než ukrajinsky.
Objevuje se v ní i to, co dříve nemohlo. T. G. Masaryk či bývalý protiruský kozácký vůdce Ivan Mazepa. Expozice se věnuje i české stopě ve starší ukrajinské historii.
Velmi pyšný je ředitel na exponáty německých zbraní a částí oblečení. "Dříve vůbec nemohla být řeč o tom, že bychom mohli vystavovat něco, co patřilo Němcům. Nepřátelům. Teď už můžeme," říká.
Mají zde i prapor československých vojáků s nápisem Pravda vítězí, ale jde jen o kopii. "Tlačili na nás z Kyjeva, abychom to přenechali jejich válečnému muzeu, ale nedali jsme ho," vypráví Oleksandr Kuc.
Dominantou muzea ale zůstává diorama bitvy u Sokolova, které vzniklo už v prosinci 1967. Na tom nebylo po změnách režimů třeba nic měnit.
První rota, které velel nadporučík Otakar Jaroš, odrážela nápor německé šesté tankové divize před řekou Mža. Čechoslováci měli tehdy za úkol Němce přes zamrzlou řeku nepustit.
Rota nakonec zůstala v Sokolovu bez posil a bez spojení, přičemž zaujala kruhovou obranu kolem kostela, jediné větší budovy v tehdejším Sokolovu. Tento kostel, u kterého Jaroš zahynul, strhli v roce 1954. Vůdce Nikita Chruščov začal novou kampaň proti náboženství a sokolovský kostel patřil k těm, které to odnesly.
Až později ho nahradil malý přízemní kostelík. Před ním u automobilové zastávky paní prodává křesťanské brožurky. Válku sice nepamatuje, ale vzpomíná si, jak tady v roce 1974 režisér Otakar Vávra natáčel dvojdílný film Sokolovo.
"Bavilo nás to tehdy sledovat, jezdila tady spousta tanků. Čechoslováci byli moc milí," usmívá se. (Režisér Vávra ve svých pamětech vzpomíná, že sovětské úřady mu natáčení ve skutečném Sokolovu dlouho nechtěly povolit).
Obchody jsou v Sokolovu dva. Na každém konci vesnice jeden. V tom prvním, na příjezdu z Charkova, všichni přisvědčují, že samozřejmě o spojení Sokolova s Československem všichni vědí.
"Jasně, dřív tady vždy nastupovali při výročí pionýři s květinami, to už teď není. Ale to neznamená, že by se na to zapomínalo," říká v obchodě paní vezoucí vnuka v kočárku.
Ředitel muzea Oleksandr Kuc slibuje, že sedmdesáté výročí bude stát za to. Usilovně prý pracuje s dalšími nadšenci na rekonstrukci bitvy. "Chceme, aby tady bojovali lidi v dobových československých, sovětských i německých uniformách. Bude to pořádná podívaná."
