Palo Alto - Původně se ta technologie zdála být v boji s emisemi vskutku revolučním řešením.
Myšlenka využívat vytěžená ložiska ropy a zemního plynu ke skladování CO2 uvolněný při spalování fosilních paliv v tepelných elektrárnách, který by jinak skončil v atmosféře, nadchla stoupence teorie globálního oteplování.
Zejména, když se prokázalo, že některé geologické formace jsou skutečně schopny zadržet kyslíčník na dlouhá tisíciletí, a to ve velkém množství a s minimálními úniky do ovzduší.
Teď ale vše poněkud zpochybňuje studie amerických vědců ze Stanfordovy univerzity v kalifornském Palo Altu.
Mark Zoback a Steven Gorelick na základě výzkumu, jehož výsledky zveřejnili v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, upozorňují, že zkapalněný CO2 vstřikovaný pod velkým tlakem do vytěžených ložisek může v horninovém masivu vyvolat pnutí provázená v oblastech tektonických zlomů otřesy půdy.
Stejné jako jsou ty, jež byly pozorována v USA i Velké Británii během tzv. hydraulické frakturace, která se využívá při těžbě ropy a plynu z břidličných ložisek.
Zemětřesení sice neohrozí obyvatelstvo okolních měst a obcí, protože nejsou nijak intenzivní, mohou ale narušit stěny podzemního rezervoáru a výrazně tím snížit efektivitu skladování CO2.
"Aby bylo možné dosáhnout při ochraně klimatu stejného efektu, jako v případě využívání obnovitelných energií, je nezbytné, aby z daného ložiska uniklo v průběhu jednoho tisíce let nanejvýš jedno procento skladovaného množství kysličníku," píší Zoback a Gorelick ve své práci.
Sérii drobných zemětřesení o síle dvou stupňů Richterovy škály vyvolala v roce 2009 geotermální elektrárna ve falckém Landau. Tam je do horninového masivu vstřikována zpět horká voda použítá při výrobě elektřiny.
CO2 se používá k těžbě ropy
Vzhledem ke značným finančním nákladům je technologie zachycování a skladování CO2 (CCS, Carbon capture and sequestration) použitelná jen v masovém měřítku.
Na Středozápadě USA se už od roku 1986 používá kysličník z plynárny ve wyomingském Shute Creeku při těžbě ropy, kterou CO2 pomáhá vytlačit na zemský povrch.
Podobnou technologii využívají těžaři i na nalezišti zemního plynu Saleh před pobřežím Alžírska. Na ložiscích Sleipner a Snöhvit u břehů Norska se kyslíčník odděluje od vytěženého plynu, aby byl znovu injektován do solných formací nacházejících se pod vrstvami uhlovodíků.
Původně se uvažovalo i o tom, že by se CO2 skladoval v mořích.
Výzkum ale ukázal, že v hloubkách do tří kilometrů se kysličník sice ve vodě rozpustí, postupně se ale dostává na hladinu a znovu uniká do ovzduší. Obrovský tlak panující ve větších hloubkách sice vede ke zkapalnění CO2, zároveň ale silně stoupá kyselost oceánu.
