Na místě jedné z největších českých tragédií druhé světové války dnes roste pečlivě udržovaný trávník.
Asfaltová cestička, po které se procházejí návštěvníci rozlehlého pomníku, se klikatí na základech nacisty vypálené a důsledně zlikvidované obce Lidice.
Na jednu z laviček stojících uprostřed zeleně každý rok 10. června sedí i Václav Zelenka.
Tahle lavička připomíná místo, kde dřív stál dům jeho rodiny. Nebyly mu ještě ani čtyři roky, když ho musel opustit.
Místo toho, aby se Václav Zelenka znovu účastnil vzpomínkových ceremonií a nechal se fotografovat, raději tu sám sedí.
Z paměti loví střípky vzpomínek na tatínka, svůj pokoj, sousedy i na všechny domy, dvorky, chlívky, stromy, zahrady a pole, které v roce 1942 během pár dní náhle zmizely.
Nacisté tehdy Lidice vypálili, ženy poslali do koncentračního tábora, muže a chlapce nad 15 let do jednoho postříleli.
Tragédii přežilo 143 žen a 17 dětí, poslaných na německou převýchovu. Václav Zelenka a Marie Šupíková (dříve Doležalová) jsou jedni z nich.
Beru to jako poslání
Na všechny otázky za ta léta snad už stokrát odpověděli, přesto své příběhy vyprávějí dál.
"Není to pro mě lehké, ale beru to spíš jako poslání," vysvětluje Mare Šupíková. "Je důležité říct mladší generaci, co já jsem v jejich letech prožila a o co všechno jsem přišla. Snažím se jim na svém osudu ukázat, že život není jednoduchý," dodává.
Tragédie obyvatel Lidic
V letech 1945 až 1947 se podařilo ze 105 lidických dětí najít jen 17. Přežily pouze ty, které nacisté uznali jako rasově vhodné k převýchově německými rodinami. Ostatní byly otráveny výfukovými zplodinami nákladních automobilů.
Ze 196 lidických žen odeslaných do koncentračního tábora jich bylo zavražděno či umučeno 53.
173 mužů starších patnácti let bylo na v Lidicích 10. června 1942 zastřeleno. Dalších 26 popraveno 16. června.
Se stejnou brutalitou byly 24. června vyhlazeny Ležáky kvůli podpoře československých parašutistů: 33 žen a mužů nacisté popravili, 11 dětí zplynovali.
O pozdním večeru 9. června 1942, kdy nacisté vpadli do vesnice, o tatínkovi a bratrovi, které už nikdy neviděla, o spolužácích a kamarádech, které udusily výfukové plyny, o štěnicích a hladu v táboře v polské Lodži, o adoptivní německé rodině a těžkém návratu do Lidic po válce, o tom všem paní Šupíková vypráví už od roku 1961.
"Když o tom povídáte, znovu se vám to odehrává před očima. To jsou momenty, které nikdy nevymažete z paměti," přiznává upřímně.
Hezké vzpomínky patří do soukromí
Od roku 1955 navíc v Lidicích zase žije.
Tedy v nové obci, která leží jen pár desítek metrů od původní obce pohřbené pod vrstvou zeminy a zeleným trávníkem.
"Vzpomínky, které mám a dávám dál, mě snad drží při životě. Když jdu na to pietní místo a připomínám si všechny ty domky a ty lidi, kteří v nich žili, začne mi to celé zase dávat smysl," vysvětluje.
Když dnes Marie Šupíková slyší otázku na její nejmilejší vzpomínku z dětství, bezelstně opáčí: "A myslíte z toho německého, nebo lidického dětství?"
"Já přišla do německé rodiny v 11 letech. Chodili jsme na výlety, bruslili jsme, chodila jsem do školy, měla jsem kamarádky," popisuje, jak vypadal život v adoptivní německé rodině, do které byla z vypálených Lidic nacisty předána.
Když se po válce vrátila domů ke své matce, která přežila koncentrační tábor, museli jí tlumočit. Česky už nerozuměla. Padly si do náruče, ale nejdojemnější vzpomínka to pro ni není.
Maminka Marie Šupíkové se domů vrátila s vážně nalomeným zdravím a po čtyřech měsících zemřela. Holčičku vychovávala její teta, sama lidická žena, která přišla o tři děti.
"Když jsem se vrátila, měla jsem s sebou fotografii, kterou mi dala německá rodina na památku. Teta, která mě po smrti maminky vychovávala, mi tu fotku vzala a roztrhala ji. To nejsou žádní tvoji rodiče, řekla. Oni mi to dali v dobré víře, aby moje máma viděla, u koho jsem bydlela," popisuje rozpory malého dítěte Šupíková.
Václav Zelenka byl ještě mladší a ke svému adoptivnímu německému otci přirozeně přilnul.
"To byl milionovej člověk, tak hodnej. Já jsem ale kvůli tomu měl zle, protože jsem to říkal už tenkrát. ‘Jak to můžeš říct? Vzpomeň si, co nám udělali,’ slýchával jsem po návratu domů," vzpomíná Zelenka.
"To jsme nemohli říct, že nás měli rádi," přitakává Marie. "My byli vděční za to, že jsme byli v teple a v suchu, někdo nám dal najíst, hezky s námi jednal, neřval na nás a zbytečně nás nefackoval. Ale když jsme se vrátili, takhle veřejně jsme to nemohli říkat. Oni nemohli pochopit, že v tom normálním Němci bylo alespoň kousek lidství," dodává Marie Šupíková.
Pravé dětství skončilo s Lidicemi
"Poznal jsem bestie i hodné Němce," připomíná Václav Zelenka.
Po konci války jejich dětství ale jako by skončilo.
"Já jsem se vrátil domů a nic mi to neříkalo," vzpomíná Václav Zelenka. "Vrátil jsem se k mámě a měl jsem problémy se s ní domluvit. Nebylo to radostné setkání," připouští. "Nerozuměli jsme si. Byl to skoro cizí člověk."
Marie Šupíková přiznává, že vesele dokáže vzpomínat jen na dětství v Lidicích před heydrichiádou.
Na to, jak pásla husy na místním rybníčku, v zimě chodila bruslit, v létě plést věnce, trhat kytice, sklízet brambory a opékat je v ohništi, drát peří.
"Tohle je to moje pravé dětství. Tyhle vzpomínky jsou stále ve vás a provázejí vás snad do konce života," uzavírá.
