Když jsem před půlrokem navštívil keňský slum Kibera, mým prvním dojmem byla beznaděj. Jaký byl ten váš?
Martin Páv: Před příjezdem do Kibery jsem dost cestoval po Asii a viděl jsem tamní chudinské čtvrti, takže obrázek chudoby jsem měl v sobě. Kiberu jsem znal z vyprávění, a když jsem tam přijel, byl jsem vlastně příjemně překvapený, že slum není tak strašné místo, jak jsem si představoval. Bylo to možná i tím, že jsme se hned začali potkávat s postavami našeho filmu. Spojuje je to, že se snaží slum přetvořit na lepší místo. Mají aktivní přístup k životu.
V dokumentárním filmu jste zachytili různé pozitivní příběhy: například učitelku pomáhající navzdory HIV dětem nebo boxera, který mládež trénuje sebeobraně. Vybočují tito lidé z davu?
Martin Páv: Záleží na konkrétním případě. Prostředí slumu je pro nás nepředstavitelné - není běžné, že místní jsou pojištění, že se mohou spolehnout na ochranu od policie, že mají dostupnou pitnou vodu… Základem je předávání zkušeností. Když má někdo vzdělání, předává ho potom dál komunitě. Tito "komunitní vůdci" předávají zkušenosti, motivaci. Někdo na ně má štěstí, jiní narazí na špatné vzory a svůj život snadno vzdají.
Drtivá většina Čechů ve slumu nikdy nebyla a ani nebude. Jak byste popsali místo, kde jste natáčeli?
Zuzana Kučerová: Slum je místo, kde lidé žijí v horších podmínkách než my, ale jsou zároveň velmi přátelští a pohostinní. Překvapilo mě, že nežebrají, nechtějí po vás peníze. My jsme Kiberu poznali jako živé místo, které má svoje kouzlo.
Za krádež lynč
Natáčeli jste ve vlaku, na ulicích slumu i v domácnostech. Lidé se vám svěřovali. Bylo těžké vybudovat si u nich důvěru?
Zuzana Kučerová: Měli jsme výhodu, protože na filmu spolupracují humanitární pracovníci. Jedna z nich do Kibery jezdí osm let a s místními se zná. Díky ní jsme se seznámili a získali důvěru protagonistů filmu. Dívali se na nás jako na přátele.
Martin Páv: Vybudování důvěry pomohl i fakt, že jsme po celou dobu natáčení bydleli ve slumu. Byl to sice zděný dům, ale nežili jsme v žádném hotelu. Stali jsme se součástí všeho dění a to nám u místních pomohlo.
Ve filmu je zachycená scéna, kdy rozzuřený dav zlynčuje zloděje. Dokonce ho i zapálí. Můžete popsat, co se vlastně stalo?
Martin Páv: Stalo se nám to přímo pod oknem. Když jsme lynč viděli, snažili jsme se kontaktovat policii. Volali jsme na stanici, ale nikdo nepřijel. Probudili jsme tedy místního policistu, který jen řekl, že o tom ví a dav vlastně dělá správnou věc - vždyť to je zloděj.
Policie ale viděla, že nejsme Keňané, a jeden z nich vystřelil do vzduchu, aby dav rozehnal. Po chvíli přijelo policejní auto a tělo na něj hodili. Ten člověk ještě žil. Ale pochybuji, že ho odvezli třeba na jednotku intenzivní péče.
Kdo je Martin Páv a Zuzana Kučerová
- Martin Páv, režisér dokumentu Příběhy z Kibery, vystudoval hranou režii na pražské FAMU. V současné době působí v České televizi a připravuje svůj celovečerní debut.
- Producentka Zuzana Kučerová studuje FAMU a mediální studia na Karlově univerzitě. Kromě produkce studentských filmů pracuje pro Českou televizi a v létě také pro Festivalový deník na MFF v Karlových Varech.
Zuzana Kučerová: Davová spravedlnost je v keňských slumech relativně běžná věc. Sice se neděje každý den, ale není ojedinělá. Policie je v Kibeře zkorumpovaná a místních se prakticky nezastává. Lidé tedy často musí vzít spravedlnost do vlastních rukou.
Krádež nám může přijít jako banální zločin. Ale ve slumu je to jinak - lidé nemají skoro nic a o to víc vnímají, když někdo krade.
Poprvé jsem slyšel střelbu
Ve slumu jste strávili několik měsíců. Jak vůbec probíhá běžný den místních? Čím se živí?
Zuzana Kučerová: Někteří pracují v centru Nairobi, takže každý den dojíždějí. Jiní zase ve slumu prodávají ovoce a zeleninu - mají v uličkách svoje krámky. V Kibeře také spousta lidí pronajímá svoje příbytky dalším lidem.
Martin Páv: Prodej a menší živnosti jsou spíš záležitostí žen. Muže často najímají na příležitostnou brigádu v Nairobi. Z toho také vzniká obvyklý obrázek slumu - že lidé jsou líní, protože posedávají u své chatrče. Ale oni tam sedí, protože lidé z města vědí, že když potřebují třeba nahodit dům, najdou v Kibeře člověka, který jim to udělá. Ve slumu se tomu říká "sedět na kameni". Člověk čeká na práci a snaží se v mezičase zabavit.
Jak se lidé do slumu dostanou?
Zuzana Kučerová: Keňané jdou z vesnic do města za lepším a slum pro ně představuje nejlevnější místo. Nájem je tam nízký a prostí lidé z regionů často ani nemají na nic jiného peníze.
Martin Páv: Na venkově v Keni není pro mladé vůbec nic. Mohou akorát farmařit, ale možnosti jsou minimální. Město je pro ně jednoznačná volba. Šikovným lidem se navíc často podaří výhody slumu využít a dokážou našetřit slušné peníze, protože náklady na bydlení jsou tam menší.
Řešili jste za dobu natáčení nějaké problémy?
Martin Páv: Nebylo snadné se sžívat s komunitou. Měli jsme poměrně náročný natáčecí plán a potřebovali jsme lidi zorganizovat, aby dodržovali čas. Což je poněkud v rozporu s jejich kulturou - nutili jsme je do něčeho, co jim nebylo přirozené.
Zásadní zlom ale nastal v době prezidentských voleb, což byla drsná zkušenost jak pro ně, tak pro nás. Byl to první prožitek, který jsme měli společný.
Po volbách v Kibeře vypukly násilné protesty, při kterých několik Keňanů zemřelo…
Martin Páv: Bylo to strašně silné. Atmosféra najednou zhoustla. Kibera je normálně hlučné místo, tehdy ale rychle utichla.
Potom lidé začali zapalovat ohně, křičet a protestovat. Místní demonstrovali dlouho a vlastně je to bavilo - jako jakási forma rituálu. Zlom ale nastal v momentu vyhlášení výsledků. To už do protestů vstoupila policie a bylo to vážné. Poprvé v životě jsem kolem sebe slyšel střelbu.
