Praha - Gruzínská armáda bojuje se separatisty v Jižní Osetii i s ruskými vojenskými jednotkami.
Gruzínská vláda tvrdí, že na odštěpeneckém teritoriu pouze obnovuje ústavní pořádek. Jižní Osetie totiž formálně patří ke Gruzii, avšak od války na začátku devadesátých let byla prakticky nezávislá, byť ji svět jako samostatný stát neuznává.
Čtěte: Ruská vojska vstoupila do Jižní Osetie a bojují s Gruzínci
Specialista na oblast Jižního Kavkazu Vít Střítecký z Ústavu mezinárodních vztahů však i přes současné střety ruských sil s Gruzínci věří, že boje utichnou. "Situace by se opět mohla uklidnit," říká.
Aktuálně.cz: Hrozí otevřená válka Ruska s Gruzií?
To považuju za velice nepravděpodobné. Disproporce sil je obrovská a už v této chvíli se v celé věci výrazně angažují další velmoci a mezinárodní instituce. Navíc takový konflikt není v zájmu žádné ze stran. Gruzie ví, že násilné řešení osetinského problému je nepřijatelné pro mezinárodní společenství a narazí na odpor Ruska. Rusové dlouhodobě chtějí prostřednictvím podpory odbojných autonomií destabilizovat politickou a bezpečnostní situaci v Gruzii. Nechtějí ale otevřený konflikt, vyhovuje jim spíše nestabilní mír. Rusko také může mít obavy, byť ty jsou ve skutečnosti dost nereálné, že by se válka mohla rozšířit do dalších separatistických regionů, které jsou naopak na ruské straně.
Jaký je tedy nejpravděpodobnější další vývoj?
Věřím, že dlouhodobá válka není pravděpodobná. Podle mého názoru by se situace opět mohla uklidnit. Konflikt v oblasti trvá dlouho, v posledních třech až čtyřech letech se tam eskalace násilí cyklicky opakují a vždy se to opět urovnalo. Stejně tak od revoluce růží došlo k několika diplomatickým krizím mezi Gruzií a Ruskem. Tato krize je jistě největší od konce války počátkem 90. let, může mít některé politické dopady, ale z bezpečnostního hlediska situace spíše nemá kam eskalovat.
Proč se situace vyhrotila zrovna nyní?
Konkrétní "nové" příčiny se hledají velice obtížně. Konflikt mezi Jižní Osetií a Gruzií má skutečně mnoho dimenzí. Proč se situace vyhrotila právě v těchto dnech, není tak úplně zřejmé. Gruzie v posledních měsících opětovně vyvíjela značnou diplomatickou aktivitu, jejímž cílem bylo změnit podmínky fungování mírových jednotek, které jsou v podstatě zcela pod kontrolou Ruska a jistě je nelze označit za neutrální.
Velkou roli v napětí mezi Jižní Osetií a Gruzií také v posledních letech sehrávala gruzínská snaha o potírání nelegálního obchodu, kterým byla Jižní Osetie jako pašerácký region prolezlá. Nejzajímavějším tématem současné krize by však mohla být situace v samotném vedení Jižní Osetie. V posledních měsících se zdálo, že se staré proruské vedení regionu dostává pod tlak vycházející od skupin, které žádají změnu dlouhodobého statu quo. Myslím, že tuto situaci nelze přeceňovat a interpretovat nutně jako blýskání se na lepší časy, na druhou stranu samotnou vnitroosetinskou politiku nelze samozřejmě zcela přehlížet.
Proč se Rusko v oblasti tak angažuje?
Rusko Jižní Kavkaz stále považuje za oblast svého vlivu. Snaží se udržet na Kavkaze nestabilní situaci a vynucovat si tak vlastní "stabilizační" přítomnost.
Jižní Kavkaz je také strategickým a geopoliticky živým regionem. Přes Gruzii se vede značná část ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, kterým se do Evropy transportuje kaspická ropa. Takzvanou velkou hru o kaspické bohatství už Rusko před lety v podstatě prohrálo, může ale nadále komplikovat jeho transport prostřednictvím zvyšování bezpečnostních nákladů. V Gruzii navíc významně zvyšují svůj vliv Spojené státy, které po revoluci růží prakticky vyzbrojily a vycvičily gruzínskou armádu. Obecně lze Jižní Kavkaz vnímat jako předpolí Střední Asie i Středního Východu.
Samotná Jižní Osetie je velice chudé území, kde žije poměrně málo lidí. Kromě určité symbolické roviny tkví význam tohoto regionu především v jeho poloze. Nachází se v oblasti, kudy lze snadněji prostoupit kavkazský masív, a zároveň leží velmi blízko historickému centru Gruzie. Na hranice s Jižní Osetií je to z Tbilisi zhruba 100 kilometrů.
Na posledním summitu NATO v Bukurešti se jednalo o možnosti, že aliance přizve Gruzii do svých řad. Čím by se situace lišila, kdyby nyní Gruzie už například byla členem NATO?
To je spekulace a je to velmi těžké říct. Na summitu se ukázalo, že proces přibližování dalších postsovětských republik bude velmi komplikovaný. Politické náklady tohoto procesu jsou především ve vztahu k Rusku obrovské. Pokud by došlo k podobné situaci jako nyní v Gruzii, muselo by NATO hypoteticky řešit dilema, jak se k tomu postavit. A o to v alianci nikdo nestojí.
Může se nyní vyostřit situace i v dalším separatistickém gruzínském regionu, Abcházii?
Ty konflikty jsou do značné míry propojené. Mezi separatisty obou regionů funguje určitá, často spíše tichá koordinace.
Celkově je však situace v Abcházii od Jižní Osetie dosti odlišná. Abcházie, ležící v oblasti bývalé sovětské riviéry u Černého moře, je na rozdíl od Jižní Osetie potenciálně velmi bohatý a zajímavý region. Tomu odpovídá i přístup Ruska. Rusové v Abcházii velmi investují nejen do rekreačních služeb a lze říci, že díky kapitálu region v podstatě ovládají.
Proč Abcházie a Jižní Osetii vůbec usilují o odtržení od Gruzie? Co je k tomu vede?
Oba regiony jsou kulturně i etnicky odlišné od zbytku Gruzie. Abcházové jsou horským národem, který má etnicky blíže k malým národům žijícím v Ruské federaci na severní straně Kavkazu. Osetinci mají naopak původ íránský. Jejich jazyky jsou pro Gruzíny nesrozumitelné, což však platí i o některých dalších jazycích, které se v Gruzii užívají. Faktory kulturní a etnické odlišnosti jsou přirozeně významné, samotný konflikt však nezakládají.
Velkou roli sehrála minulost v rámci SSSR a především způsob, jakým se sovětské vedení vypořádávalo s národnostní otázkou. Období relativní podpory kulturních odlišností vždy střídala období tvrdého potlačování a rusifikace. To se významným způsobem muselo podepsat na národním vědomí malých národů.
Obě území také požívala podle sovětské ústavy autonomní status na výše postavené gruzínské republice - Abcházie byla dokonce do 30. let republikou nezávislou na Gruzii. Přestože práva sovětských autonomií byla v totalitním systému spíše iluzorní, autonomní instituce posloužily v době rozpadu Sovětského svazu jako katalyzátory národního vědomí.
Ve všeobecném chaosu a nejistotě konce 80. let bylo pro existující regionální elitu poměrně snadné proměnit protisovětský odboj na protigruzínský a pokusit se upevnit si kontrolu nad "svými" územími. Především válka v Abcházii pak byla velmi krvavá a její následky jsou patrné dodnes, neboť Abcházie brání návratu uprchlíků gruzínského původu - po úprku etnických Gruzínců se Abcházové z původní 18procentní minority stali dominantním etnikem v Abcházii.
A Jižní Osetie?
V případě Jižní Osetie zase nelze pominout fakt, že sovětské vedení kdysi nesmyslně, byť zřejmě vědomě, rozdělilo Osetii na severní a jižní část. Jedno etnikum se tak po rozpadu SSSR objevilo ve dvou státech - v Gruzii a Rusku. Jihoosetinský separatismus je tak i takto přirozeně podporován přes hranici.
Po všech událostech konce 80. a počátku 90. let je zjevné, že návrat pod Gruzii by byl velmi komplikovaný. Chudá a donedávná velmi nestabilní Gruzie také není přílišným lákadlem. A konečně regionální elita se přirozeně nechce dělit o rozhodující politický a ekonomický vliv.
Jaká je budoucnost oblasti Jižního Kavkazu? Lze pro Jižní Osetii a Abcházii nalézt definitivní řešení?
Celkově jsem bohužel spíš pesimista. Základní politické a geopolitické determinanty se nemění.
Situace separatistických regionů je zmrazená. Fungují prakticky nezávisle na Gruzii, ale samostatné nejsou a v jejich případě nelze ani v nejmenším očekávat "kosovský scénář".
V devadesátých letech se spekulovalo o různých možnostech federativního uspořádání. Po vyhlášení a uznání nezávislosti Kosova proběhla separatistickými oblastmi na Kavkaze vlna nerealistického optimismu, že se samostatnost přeci jen dá vynutit. Gruzie by nyní nejspíš byla ochotná s Abcházií a Jižní Osetií podepsat takřka jakoukoliv dohodu o autonomii. Gruzínci se se ztrátou obou území smířit neumějí a nechtějí.
Novou dynamiku mohou přinést pouze změny postojů v Cchinvali a Suchumi. Již jsem zmínil určité náznaky v Jižní Osetii, podobně určitý mírný optimismus vyvolaly před několika lety prezidentské volby v Abcházii. K viditelnému posunu však nedošlo. Pomineme-li samozřejmě bolestivé vzpomínky na války i jejich přímé dopady, konstruktivnímu řešení brání především ruský destabilizační zájem a zájmy lokálních elit.
