Traiskirchen (Rakousko) - Rakouský uprchlický tábor Traiskirchen v Česku proslavil román Pavla Kohouta Konec velkých prázdnin. Čechoslováci přes něj před pádem Železné opony utíkali na Západ.
A nejen oni. "Branou ke svobodě" prošly za posledních 55 let i desetitisíce Maďarů, Poláků či Rumunů.
Dvacet let po revoluci se ale Traiskirchen změnil v noční můru. Městečkem, v němž uprchlický tábor stojí, bezcílně bloumají běženci z Afriky, Afghánistánu a postsovětských republik. Na práci mají jediné: roky čekat, než bude posouzena jejich žádost o azyl.
V bezprostředním okolí tábora je vysoká kriminalita, policie pravidelně vyjíždí k hromadným rvačkám. Lokálním politikům už došla trpělivost. Žádají, aby se tábor v Traiskirchenu, jehož historii psali i Češi, po víc než půlstoletí zavřel.
Tábor pro Maďary
Traiskirchen u Vídně je dodnes spojován hlavně s léty 1956, 1968 a 1981 až 1982.
Když přijely roku 1956 do Budapešti tanky, z Maďarska do Rakouska uprchlo odhadem 176 tisíc lidí. Právě pro ně Rakušané uvolnili někdejší traiskirchenské kasárny pro kadety.
Z tábora pak běžence posílali do rakouských penzionů a hostinců s ubytovacími kapacitami, kde Maďaři čekali, až je přijmou země jako USA či Kanada, kam chtěla většina z nich emigrovat.
Navlas stejný systém fungoval i o 12 let později, po srpnu 1968. Místo Maďarů ale Traiskirchen zaplavili Čechoslováci. Po srpnové invazi v táboře registrovali bezmála 170 tisíc uprchlíků.
Z Jugoslávie na Západ
Další vlna Slováků a Čechů přišla do Rakouska po vydání Charty 77.
V osmdesátých letech z Československa utíkalo odhadem 5000 lidí ročně. Devadesát procent z nich využilo k útěku dovolenou v Jugoslávii. Všichni, až na výjimky, prošli uprchlickým táborem Traiskirchen.
"Do Traiskirchenu jsem dorazil za tmy, přes hranice s Jugoslávií, přes které mě ve svém autě vzal jeden rakouský občan," řekl Aktuálně.cz český emigrant Robert Klein. To bylo v září 1985.
"Pamatuji si, jak policista u brány řekl: ,Noch ein Stück' (česky ,Ještě jeden kus'). A pamatuji si, jak mi jeho kolegové brali otisky prstů a dlaně a jeden z nich mi vynadal do oslů, protože jsem držel ruku příliš křečovitě. Namítl jsem, že to nemůžu umět, protože je to poprvé, co se mnou někdo něco takového dělá," vzpomíná.
Čekání na Montreal
V izolaci, v horním patře hlavní budovy tábora v Traiskirchenu, strávil Robert Klein celkem devět dní. Tábor byl po letních dovolených beznadějně přeplněný.
"V průběhu každého dne přišlo na náš pokoj tak deset nových uprchlíků a přibližně stejně tolik jich izolaci mohlo opustit. Devadesát procent z nich byli Čechoslováci, vesměs mladí lidé mezi dvaceti a třiceti," tvrdí.
Na jídlo do přízemí chodili uprchlíci s policejní eskortou a celý den trávili na pokoji nebo na chodbě. "Někdo spal, jiný si četl, já se v izolaci začal učit s pomocí vypůjčené učebnice anglicky," vzpomíná Klein. Spolu s dalšími "kandidáty emigrace" pak strávil tři měsíce v penzionu u St. Pöltenu. Než mu Kanaďané oznámili, že může v únoru 1986 vycestovat do Montrealu.
Ostuda 21. století
S pádem Železné opony se ale v rakouském systému zacházení s běženci objevily trhliny.
Do Rakouska začalo přicházet čím dál víc uprchlíků z Íránu a Iráku, západní Afriky a hlavně z Chorvatska, Bosny a Kosova.
Ze země, která byla dřív pouze přestupní stanicí na cestě do zámoří, se stala vyhledávaná cílová destinace. Čekání na azyl se protáhlo z pár měsíců na několik let.
Na něco takového ale Traiskirchen není stavěný. Obyvatelé města, kteří před čtyřiceti lety uprchlíky z Československa vítali s otevřenou náručí, by teď přecpaný tábor nejraději zrušili.
"Je to ostuda 21. století," postěžoval si rakouským novinářům starosta Traiskirchenu, sociální demokrat Fritz Knotzer.
"Město Traiskirchen převzalo na padesát let odpovědnost za celou republiku," přidal se i jeho kolega Andreas Babler. "Uzavření tábora a uznání zásluh ze strany státu by si tedy více než zasloužilo," řekl deníku Die Presse.
Vraždy v Traiskirchenu
Traiskirchenským nahání strach hlavně zprávy, které se s železnou pravidelností objevují v regionálních, ale i celostátních médiích. Ta zatím poslední je stará jen pár týdnů: Při rvačce, do níž se zapojily desítky běženců, utrpělo několik lidí vážná zranění.
Ničím výjimečným nejsou v Traiskirchenu ani násilná úmrtí. Do jednoho z nich byli v osmdesátých letech "namočeni" i Češi.
"Vzpomínám si, že tam došlo někdy kolem roku 1980 k vraždě jednoho Čecha, který přišel z Cizinecké legie a snažil se nastolit v Traiskirchenu diktaturu. Terorizoval ženy a děti," řekla Aktuálně.cz Zuzana Brejchová, která v poradním sboru rakouského kancléře zastupuje českou menšinu v Rakousku.
Vedení tábora nic nepodniklo, a tak se ostatní uprchlíci rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Několik mužů tyrana vyhodilo z okna. Byl na místě mrtvý.
"Vzpomínám si, že jsme pak sbírali peníze na obhajobu jednoho Čecha, který se na tom podílel. Byl to mírumilovný člověk, říkalo se mu Kostelník. Dnes už bohužel nežije."
