Praha - Jako mimořádně teplý večer popisují pamětníci v Jugoslávii 30. srpen 1974. Necelou hodinu a půl před svým koncem se ale tento den zapsal do historie dnes už neexistující země mimořádnou tragédií.

Nejhorším železničním neštěstím v poválečných dějinách Evropy. Expres s názvem Direkt Orijenta a s devíti vagóny, jedoucí na neobvykle dlouhé trase z Atén přes Sofii a Bělehrad do německého Dortmundu, vykolejil na hlavním nádraží v Záhřebu.

Nehoda se nápadně podobala té ve Španělsku, kde před třemi týdny zahynulo 79 lidí. Vlak vjel před devětatřiceti lety na záhřebské nádraží příliš rychle. Místo předepsaných čtyřiceti kilometrů v hodině uháněl rychlostí 104 kilometrů v hodině.

V oblouku před nástupištěm rychlík ve 22:40 vykolejil. Lokomotiva s oběma strojvůdci zůstala v pořádku, ale ze čtyř stovek pasažérů jich nepřežilo nejméně 167.

Přesný počet se nikdy nezjistil, protože některé oběti se nepodařilo identifikovat a nebylo možné dát dohromady těla.

"Zavolali nás, že se stala na nádraží strašná věc a musíme tam přijít. Když jsem tam dorazil, viděl jsem mnoho lidských utržených rukou a nohou. Nakládali jsme je do pytlů," vypověděl později jeden z tehdejších zaměstnanců nádraží.

Podle jiných svědectví ležela na nádraží změť kusů lidských těl, krve a železného šrotu.

Zatímco bezprostřední příčina nehody v Záhřebu byla stejná jako v případě nedávné tragédie u Santiaga de Compostela, okolnosti se lišily.

Vyšetřování ukázalo, že oba strojvůdci pracovali nepřetržitě pětačtyřicet hodin a na jejich vážné chybě se podílela únava.

Jeden dostal patnáct let vězení, druhý osm let.

V troskách vlaku zahynuly celé rodiny z Řecka a Jugoslávie. Šlo totiž o soupravy, která vezla lidi, pracující v Německu jako takzvaní gastarbeitři. Po letní dovolené se vraceli do Německa.

Vyšetřování ukázalo, že nebezpečně rychle projížděl vlak už některými dřívějšími stanicemi.

Technickou závadu přitom lokomotiva, vyrobená v padesátých letech, neměla. I signalizační zařízení na trati bylo v pořádku, na vině byla zkrátka lidská chyba, způsobená únavou a přepracováním.

Strojvůdce Nikola Knežević, který dostal patnáctiletý trest, nikdy nechtěl o události s nikým hovořit. Jeho kolega už zemřel.

Oběti, které nebyly identifikovány, spočívají v masovém hrobě na záhřebském hřbitově Mirgoroj.

Lokomotiva je vystavená ve dvoře záhřebského železničního muzea.

Před nádražím se postupně shromažďovaly stovky příbuzných, ale mnoho hodin nedostávaly žádné zprávy, protože záchranářské a vyprošťovací práce probíhaly velmi pomalu.

V médiích se pro večer 30. srpna 1974 vžil název "záhřebská noc hrůzy".

Deník Jutarnji List nedávno napsal, že poměry na chorvatské železnici se od těch dob tolik nezměnily.

Nehody vlaků jsou v zemi časté, i když si už nikdy nevyžádaly tolik obětí jako před devětatřiceti lety.