Ve chvíli, kdy ruská armáda na divadlo svrhla ničivou bombu, mohlo být v krytu pod ním podle odhadů místního starosty až 1200 lidí. Kryt podle radnice vydržel. Zachráněno z něho bylo zatím asi 130 lidí, počty případných obětí úřady stále neznají.
Kateryna se do krytu pod divadlem uchýlila společně se svým 17letým synem. Jejich vlastní domov byl stejně jako domovy mnoha dalších lidí v obléhaném Mariupolu zničen při útocích ruských vojáků. Matka se synem měli za to, že Doněcké oblastní činoherní divadlo jim poskytne relativně bezpečné útočiště.
"Na začátku to bylo velmi náročné, protože jsme neměli moc dobře organizované dodávky jídla. Takže první dva dny dospělí nic k jídlu neměli," sdělila BBC Kateryna, která nechtěla zveřejnit své příjmení. "Jídlo jsme dávali jen dětem," doplnila.
Lidé v krytu spali na měkkých částech sedadel z hlediště divadla, které dali na zemi k sobě. Dřevěná sedadla rozštípali a používali je k rozdělání ohně na vaření. "Kolem divadla nebylo dost stromů, které bychom mohli použít, a navíc bylo nebezpečné vycházet ven," dodala Kateryna.
Čtyři dny poté, co Kateryna se synem přišli do krytu, zvládly ukrajinské síly lidem uvnitř poslat dodávku jídla i polní kuchyni. Lidé pak začali vařit k obědu polévku a občas ovesnou kaši. K večeři mívali čaj a sušenky.
Naskočili jsme do auta, zatímco divadlo i okolí byly ostřelovány
Kateryna popsala, že během jejího pobytu byly postupně při náletech ruských sil zničeny nebo poškozeny nejrůznější budovy v okolí krytu. "Věděli jsme, že musíme utéct, protože se brzy stane něco hrozného," řekla.
Den před útokem na kryt z něho společně se synem odjela. Byli v konvoji o asi 2000 autech, kterému se v úterý podařilo Mariupol opustit.
"Naskočili jsme do auta, zatímco divadlo i okolí byly ostřelovány," popsala Kateryna. V autě jeli se čtyřčlennou rodinou se psem a kočkou. "Poprosili jsme je, aby nás vzali, protože jsme neměli vlastní auto," vysvětlila žena.
Z Mariupolu se Kateryna dostala do Lvova na západní Ukrajině. "První den po tom, co jsme se dostali ven, jsem nemohla mluvit. Všichni jen plakali… Teď už mám ale pocit, že mi žádné slzy nezbývají. Myslím, že ta bolest nikdy nezmizí," řekla Kateryna.
