"Měl jsem silný pocit, že už se všechno stalo. Velká dobrodružství se odehrávala v minulosti. Všechno skončilo," popsal své deset let staré pocity britskému deníku The Guardian dnes čtyřiačtyřicetiletý Dán, kterému přátelé říkají Thor.
V roce 2013 se ale všechno změnilo. Oslavil 34. narozeniny a měl za sebou úspěšnou kariéru v oblasti přepravy a logistiky. Koupil byt a navázal vážný vztah. Bylo načase vzdát se svých dětských snů. Pak mu ale otec poslal článek o lidech, kteří procestovali všechny země světa. "Nevěděl jsem, že to jde. Určitě by člověk musel být milionář," říkal si.
Začal plánovat, jak by pěšky, na kole, lodí, stopem nebo vlakem mohl postupně procestovat všechny státy světa. Dal si dvě pravidla: cestu nikdy nesmí přerušit a v každé zemi musí zůstat alespoň 24 hodin.
"Bylo to přímo přede mnou," zaradoval se. "Mohl by to být ibn Battúta, Marco Polo… Thor Pedersen! Mohl jsem ve svém životě udělat něco významného, něco, co by stálo za to zapsat do knihy, něco, co by stálo za to si zapamatovat. A bylo by to velké dobrodružství!"
Sehnat správnou loď
Na jeho seznamu zemí stálo 195 států uznaných OSN a další země jako Kosovo a Tchaj-wan. Celkem 203. Pedersen počítal, že mu cesta s rozpočtem 20 dolarů na den (dnes necelých 450 korun) zabere asi čtyři roky. Peníze získal od dánské společnosti zabývající se geotermální energií, která se o jeho plán začala zajímat. Na cestách se rozhodl také působit jako velvyslanec dobré vůle Dánského červeného kříže. Zvyšovat povědomí o jeho činnosti a povzbuzoval lidi k darování krve.
Vybral tisíce dolarů ze svého spořicího účtu, vzal si půjčky, vytvořil webovou stránku, kde žádal podporovatele o příspěvky, a prvním vlakem vyrazil v říjnu 2013 z Dánska do Německa. Rozhodl se začít v Evropě i proto, že to bylo nejsnazší. Na první problém narazil už v prosinci, když nemohl sehnat žádné plavidlo, které by ho převezlo z Norska na Faerské ostrovy. Po asi třech týdnech hledání ho na palubu nabrala nákladní loď.
"Tehdy se mi to zdálo těžké," přiznal pro deník Washington Post Pedersen. "Ale v porovnání s tím, co mě čekalo, to byla brnkačka." V květnu 2014 jel za špatných podmínek lodí z Islandu kolem ledovců během bouře. Než loď o 12 dní později dorazila do Kanady, myslel si Pedersen, že se rozbije a ztroskotá.
Když se přesunul do Střední a Jižní Ameriky a následně do Karibiku, začalo ho trápit jeho vlastní pravidlo, že se během cesty nesmí vrátit domů. "Zemřela mi babička a já se nemohl vrátit na její pohřeb," vzpomínal. Odešel také blízký rodinný přítel. "Jel na kole a zastavilo se mu srdce. To byl někdo, koho jsem nečekal, že ztratím," přiznal.
Nejtěžší chvíle
V červnu 2015 přišla další rána. Lékaři Pedersenovi na ghanské klinice diagnostikovali mozkovou malárii. Parazitem se nejspíš nakazil asi o dva týdny dříve v Libérii, kde prý spal před benzinovou pumpou. Cestovatel popsal, že měl halucinace a dočasně ztratil schopnost vykonávat jednoduché úkony, jako je psaní. I po asi dvoutýdenní léčbě se mu další tři měsíce třásly ruce.
Náročné bylo i udržet vztah s partnerkou Le, která za ním sice pravidelně létala, ale i tak se většinu času neviděli. Když ji uprostřed sněhové bouře na vrcholu nejvyšší hory Keni Mount Kenya žádal o ruku, byl nervózní, nakonec mu ale řekla ano. Zpětně připustil, že to byl vůbec nejlepší okamžik z celé cesty.
Torbjorn Pedersen rád vzpomíná i na cestování v Africe, kdy dva dny se skupinou asi 50 lidí jel na střeše náklaďáku. "Když zapadalo slunce, žena vedle mě začala rytmicky bouchat do lahve s vodou. Pak začala zpívat. Přidala se k ní další žena, pak muž a najednou zpíval celý kamion. Bylo to krásné, silné, emotivní - jeden z těch okamžiků, kdy si uvědomíte: na tohle byste si nemohli koupit lístek."
Přesto opakovaně přemýšlel, že cestu ukončí. Jeden z vůbec nejhorších okamžiků nastal v lednu 2016. V noci cestoval africkou džunglí a narazil na skupinu mužů, kteří popíjeli a tančili při hlasité hudbě. Když Pedersena spatřili, tři muži na něj podle jeho slov namířili zbraně a zeptali se ho, co dělá. Pedersen si myslel, že ho od smrti dělí jen několik vteřin.
Nakonec ho nechali jít. Jen o pár týdnů později usnul řidič, který ho spolu s dalšími sedmi lidmi vezl v Kamerunu. Auto začalo sjíždět z prašné cesty a blížit se k útesu. Pedersen ale na poslední chvíli vyskočil ze sedadla a chytil se volantu.
Pandemie koronaviru
Velkou otázkou Pedersenovy cesty bylo, jestli a jak se mu podaří navštívit nejizolovanější zemi planety - Severní Koreu. Nakonec si rezervoval cestu do totalitní komunistické země s turistickou skupinou. Jinde to bylo s vízem složitější, často právě proto, že nepřiletěl na mezinárodní letiště, ale překračoval pozemní hranice. Například na povolení ke vstupu do Íránu čekal tři týdny.
V březnu 2020 dorazil do Hong Kongu a do konce cesty mu zbývalo už jen devět zemí. Přišla ale pandemie koronaviru. Nakonec tak ve městě zůstal téměř dva roky a práci si našel v kostele, který ho i ubytoval.
Letos v květnu Torbjorn Pedersen dorazil do poslední země - na Maledivy. Úsměvy na fotkách ale jen předstíral, protože už byl z dlouhého cestování neuvěřitelně vyčerpaný. Zpátky pak plul dalších 33 dní na lodi a schválně si vybral pomalejší trasu, aby se na návrat domů mohl připravit. V Dánsku ho koncem července uvítalo 150 lidí, včetně jeho fanoušků a novinářů.
Nyní doufá, že o své cestě po světě bude přednášet a napíše knihu. Kromě toho chce jen odjet na nějaké klidné místo, kde by mohl zpracovat to, co se za posledních deset let naučil. Nejvíc mu utkvěla všednost lidských životů. "Lidé jsou prostě všude lidmi," míní.
