Foto: Meduza.io

Jegor Strionov a jeho otec, Dmitrij Goldštejn (55)

Výpověď syna Jegora Strionova: "Můj otec byl, takříkajíc, představitelem ještě sovětské inteligence: pianista, fanatik do literatury, vzděláním lékař, neurolog. Patnáct let pracoval u záchranné služby. V roce 2000 si ale otevřel lékárnu v Doněcku. Fungovala až do ruské okupace v roce 2014. Odjet nebylo možné i kvůli starým rodičům - invalidům. Po jejich skonu se táta přestěhoval v roce 2019 do Kyjeva. V dubnu chtěli s maminkou přesídlit do Německa. Už to ale nestihli.

V sobotu 26. února vycházel z budovy, ve které pracoval, když ji zasáhla střela s plochou dráhou letu. Požár se podařilo uhasit až po třech hodinách. Oběti nebylo možné identifikovat.

Nejtěžší bylo oznámit mámě smrt táty. Že už s námi není. Jeho smrt musím oznámit také izraelským organizacím, s nimiž byl v kontaktu. Tátovi rodiče byli oba Židé a Židem se cítil rovněž on.

Tátův rodný Doněck býval bohatou průmyslovou oblastí s moderní infrastrukturou, a tedy i skvělými vyhlídkami. Dnes je ale zbídačeným přídomkem ruského světa, který je osídlen ruskými přistěhovalci. Starousedlíci většinou odjeli a uvolněná místa zaplnili ti neschopní a neúspěšní. Do okupace fungující byznys převedli pod sebe místní 'carové' a bojovníci - do začátku války v roce 2014 pouzí závozníci, nakladači či prodejci na místních trzích. Vše se tam řídí podle pravidla: 'Kdo má samopal, ten je v právu.'

Když to vše (současný útok na Ukrajinu - pozn. red.) začalo, nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Nemohl jsem uvěřit, že mocní v Kremlu se dočista zbláznili.

V tyto dny přemýšlím, jak přežít a ochránit blízké. Ty, kteří jsou na mně závislí. S mojí nevěstou i maminkou nechceme opustit Ukrajinu. Pokud jsme tady, tak můžeme pomáhat a být prospěšní. Kolem nás žije mnoho starých lidí, ale i těch z téměř bezbranných vrstev obyvatelstva. Navíc i teritoriální obrana či dobrovolníci potřebují naši pomoc. Takže jsme se rozhodli zůstat. Do krytů už ani neodcházíme. Když to přiletí, tak to přiletí."