reklama
 
 

Před 40 lety vypukla unikátní válka. Začala fotbalem

14. 7. 2009 7:15
Honduras a Salvador se střetly po vypjaté kvalifikaci na mistrovství světa

Praha - „Nemá smysl se bavit o tak malé zemi, kde se nedá ani hrát fotbal, protože by míč přistál v sousedním státě."

Takovýmto způsobem se o sousedním Salvadoru, který je s rozlohou 21 040 km² nejmenším státem pevninské Ameriky, vyjádřil nový ministr zahraničí honduraské vlády Enrique Ortez. Přestože je Ortez šéfem diplomatů v nové vládě, příliš diplomaticky se nechová.

Amerického prezidenta Baracka Obamu nazval „negrouškem“ a svému šéfovi, prozatímnímu prezidentovi Robertu Michelettimu vzkázal, aby „se staral o vlastní záležitosti“ a nepletl se do zahraniční politiky.

Komentář týkající se Salvadoru, který podobně jako ostatní honduraští sousedé reagoval na červnový puč proti honduraskému prezidentovi Manuelu Zelayovi uzavřením svých hranic obchodu s Hondurasem, má však v regionu obzvláště štiplavý nádech.

Honduras (o velikosti Bulharska) vedl se svým sousedem o rozloze čtvrtiny České republiky takzvanou „Fotbalovou válku“. A to přesně před čtyřiceti lety.

Fotbalová roznětka

Přes své jméno nebyla válka vedena kvůli fotbalu a její příčiny byly mnohem hlubší. Katalyzátorem konfliktu se však staly tři zápasy kvalifikace na fotbalové mistrovství světa v Mexiku v roce 1970, které proběhly v červnu 1969.

První z nich se odehrál 8. června v honduraské metropoli Tegucigalpě a hosté jej prohráli 1:0. Možná i kvůli tomu, jak je „přivítali“ domácí fanoušci, kteří na jejich hotelová okna házeli kameny a nenechali fotbalisty ohňostrojem a houkačkami pořádně se vyspat.

Do ohně nacionalismu a xenofobie rovněž přilila sebevražda osmnáctileté Salvadorky Amelie Bolaniosové, která prohru svého týmu neunesla a vpálila si kulku do srdce. Jejího pohřbu se zúčastnili prezident Fidel Sánchez Hernández, ministři i členové samotného fotbalového týmu.

Ještě hůře pak byli přivítáni honduraští fotbalisté v předvečer utkání 15. června v San Salvadoru. Výtržníci rozbili okna jejich hotelových pokojů a dovnitř naházeli zkažené maso a rozkládající se těla zvířat.

Organizátoři pak před utkáním před očima hráčů zapálili honduraskou vlajku a místo ní vyvěsili špinavý hadr.

Po výhře Salvadoru 3:0 následoval úprk vyděšených honduraských fanoušků k hranicím. Stovky lidí musely být hospitalizovány a několik jich bylo zabito. Hranice byla následně uzavřena a den před rozhodujícím zápasem v Mexiku 27. června přerušil Salvador se svým sousedem veškeré styky.

Imigrace, půda, ekonomika

Napětí panovalo mezi oběma státy už dlouhodobě. Honduraská vláda se nacházela v obtížné ekonomické a politické situaci. Coby hromosvod, kterým vysvětlovala problémy země, jí posloužilo přes 300 tisíc Salvadorců, kteří se do Hondurasu stěhovali už od počátku dvacátého století.

Salvador měl v šedesátých letech dvakrát více obyvatel než mnohonásobně větší Honduras (dnes jsou na tom země přibližně stejně a mají 6,8, resp. 7,4 milionu obyvatel) a v přelidněné zemi se lidem nedostávalo půdy. Salvadorci se proto vydávali za hranice do Hondurasu a ilegálně ji zabírali tam.

Jednalo se spíše o zástupný problém, honduraská vojenská vláda prezidenta Oswalda Lópeze Arellana však na začátku roku 1969 využila dřívějšího zákona o agrární reformě, zabrala půdu okupovanou salvadorskými emigranty a rozdělila ji honduraským občanům.

Bezzemci se následně začali vracet do Salvadoru a historky o násilném vyhánění a nespravedlnostech zaplavily salvadorský tisk.

Salvador si pak začal klást nároky na honduraskou půdu, ze které byli jeho občané vyhnáni. Situace hrozila válkou a podnět k ní dala právě fotbalová kvalifikace.

Soumrak vrtulových letadel

Samotná válka trvala pouhé čtyři dny, podle různých zdrojů však během ní zahynulo dva až šest tisíc lidí, většinou civilistů. Více obětí bylo v Hondurasu, na jehož území boje probíhaly.

Invaze salvadorské armády do Hondurasu začala odpoledne 14. července 1969 a o den později již salvadorské jednotky obsadily honduraské oblastní hlavní město Nuevo Ocotepeque. Pak však jejich postup ustrnul.

Mohly za to úspěšné operace honduraského letectva, kterému se podařilo zničit nejen menší salvadorské vzdušné síly, ale také vážně poškodit zásobníky pohonných hmot na salvadorském území.

Letecké bitvy prosluly také tím, že se – kvůli zbrojním embargům USA – jednalo o vůbec poslední epizodu, kdy se ve vzduchu proti sobě střetla vrtulová letadla s pístovými motory. Jednalo se například o letouny Cavalier Mustang, F4U Corsair nebo T-28 Trojan.

Válka bez vítěze

Do věci se druhý den po začátku invaze vložila Organizace amerických států (OAS), která požadovala okamžité ukončení bojů a stažení salvadorské armády z Hondurasu. Sánchezova vláda však soustředěnému tlaku po několik dní odolávala a k příměří svolila teprve poté, co se jí dostalo od Hondurasu ujištění, že bude zaručeno bezpečí salvadorských občanů v Hondurasu, a poté, co OAS Salvadoru pohrozila sankcemi.

Ve třetím fotbalovém duelu v Mexiku vyhráli Salvadorci 3:2 v prodloužení a na šampionát postoupili oni, na bitevním poli však rozhodujícího úspěchu nedosáhli a do Salvadoru se z Hondurasu vrátilo 60 až 130 tisíc emigrantů.

Následné sociální problémy přispěly k rozpoutání krvavé občanské války, která trvala od konce sedmdesátých let až do roku 1992. Zemřelo během ní přes 75 tisíc Salvadorců.

Mírová smlouva mezi zeměmi byla podepsána až 30. října 1980. Hranice států nebyla přesně vymezena dodnes.

Enrique Ortez mluví o Baracku Obamovi a neinformovanosti vlády USA:


autor: Roman Gazdík | 14. 7. 2009 7:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama