A.cz: Řecko je jednou ze zemí, na kterou tvrdě doléhá současná uprchlická krize. Jak se konkrétně tady projevuje?
Marianna Karakoulakiová: Uprchlická krize je tu hodně fluidní, proměnlivá. Obecně se dá říci, že do června letošního roku směřovalo přes Řecko nanejvýš 150 lidí denně. Ale pak se vše změnilo, když Makedonie umožnila uprchlíkům třídenní transitní vízum, čímž se migrační tok výrazně navýšil.
Vždy, když jsem byla na hranici (řecko-makedonský přechod Eidomeni - pozn. red.), překvapovalo mě, jak zřetelně a stále více narůstá počet lidí, kteří směřují přes Balkán do Evropy. Je to kvůli ročnímu období - v létě je migrace vždy největší. A hlavně proto, že lidé se obávají okamžiku, kdy na maďarských hranicích bude plot, takže spěchají, aby to stihli ještě před dostavbou.
Zároveň si myslím, že dostavba zdi nebude znamenat konec této migrace. Lidé se zdi obávají, ale neodradí je to od toho, aby zkoušeli projít.
A.cz: Chtějí uprchlíci azyl v Řecku?
Žádný takový není. Ptala jsem se mnoha lidí, zda zde nechtějí zůstat, ale nikdo nechce. A i kdyby tu náhodou někdo zůstat chtěl, stát jim nijak nepomůže.
A.cz: Co pomoc Evropy, Evropské unie?
Vím, že Evropská komise daruje Řecku prostřednictvím speciálního fondu finance na zvládnutí situace s uprchlíky, kterou není schopno samo řešit. A že také dá více peněz směřujících k Frontexu (odpovídá za ochranu vnějších hranic EU ve Středozemním moři - pozn. red.). Teoreticky se tak sice Evropa staví k problému, jako že jej řeší, ale řeší jej coby bezpečnostní problém či hrozbu. Peníze Frontexu mají sloužit zejména k potírání lokálních pašeráků, ale nemají pomoci uprchlíkům.
Podle mě Evropa vůbec neví, jak situaci čelit. A navíc - je špatné vnímat uprchlickou krizi jako charitu a ne humanitární problém.
A.cz: Co by tedy měla dělat?
Zaprvé: měli bychom si říct, že uprchlická krize je humanitární problém, což je věc nejpodstatnější. Zadruhé: potřebujeme koordinaci a kooperaci mezi jednotlivými státy. Společná akce je potřeba, ta prostě chybí.
A.cz: Jsou tady nějaké řecké organizace, které uprchlíkům pomáhají?
Na hranici v Eidomeni potkávám hlavně Lékaře bez hranic a pak členy různých hnutí a dobrovolníky, kteří řeší situaci přímo za pochodu na místě. Vše bez podpory státu či kohokoliv jiného. Na místě je jen jeden stan postavený s pomocí Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a dobrovolníků.
A.cz: Žádná organizace z Řecka? Proč?
Nemám tušení. Řecko nedělá nic na hranici ani na ostrovech. Zvláště teď, v čase před volbami, kdy čelíme třem různým krizím: politické, ekonomické a uprchlické.
Voliče nejvíce zajímá ekonomická situace. Uprchlíci jsou v této souvislosti obviňováni z toho, že ekonomicky ruinují zemi.
A.cz: Zmínila jste ostrovy. Jak to teď vypadá tam?
Je tam šílený chaos, kterému neprospívá policejní brutalita, která se často objevuje. Problémem je zejména nedostatek policistů, kteří by byli schopni rychleji zajišťovat potřebnou dokumentaci, která uprchlíkům po cestě z Turecka na nafukovacích člunech umožní šestiměsíční pobyt na území Řecka.
Zvláště situace v Mytilini na ostrově Lesbos je alarmující. Lidé se odtamtud skoro nedostanou. Je tam třeba tábor, který působí, jako by byl vytvořen pro zvířata, ne pro lidi.
Když jsou běžencům dokumenty vydány, mohou pokračovat na pevninu, nejčastěji do Atén, odkud směřují na sever přes Soluň. V Soluni už lidé netráví noci v parku jako dřív, ale rovnou pokračují na hranice s Makedonií.
Předtím tady lidi byli dny i týdny. Ten kdo neměl peníze nebo štěstí na pašeráky, zůstával v parku, protože nemohl pokračovat. V momentě, kdy Makedonie umožnila legální transit, tu ale nikdo nezůstává.
A.cz: Jak se dostávají lidé z ostrovů na pevninu? Vozí je trajekt?
Ano, to začalo před několika týdny. Lidé ale mají představu, že trajekt Eleftherios Venizelos bere všechny lidi zdarma.
A.cz: A nebere?
Opak je pravdou. Vláda iniciovala, aby každý musel zaplatit 60 eur. To je vyšší cena, než je běžné.
Na lodi je navíc až 2500 lidí. Nepřiplouvá pravidelně, záleží na tom, kdy se v daných místech na ostrovech přeplní kapacity. Takže lodí do Atén, pak vlakem nebo autobusem na sever.
A.cz: Kam na sever? Do Eidomeni?
Ano, kvůli tomu zavedli speciální autobusy. Každý den.
A.cz: Ty autobusy jsou vyhrazené jen pro ně, nebo s nimi jezdí i místní obyvatelstvo?
Jezdí s nimi všichni.
A.cz: Jak to vypadá na hranicích v Eidomeni?
Eidomeni je vlastně jen pole, místo uprostřed ničeho. Přes den tam není ani stín, kde se dá schovat. Je to prostě pole, kudy vedou koleje, kde lidé čekající na to, až na ně přijde řada po 50ti lidech řada a makedonská policie jim umožní vstup, spí a odpočívají na kolejnicích.
A.cz: Kolik lidí přes hranici prochází?
Včera to bylo 10 000, jindy obvykle 3000, je to různé. Vše záleží na tom, jak pracuje makedonská policie a zda je hranice otevřená.
A.cz: A když je zavřená?
To je strašně těžké, byla to strašně silná emociální situace (hranici Makedonie uzavřela v srpnu - pozn. red.). Lidé na hranici strádali, neměli žádné informace, nevěděli co dělat, dokonce ani nevěděli, že jsou hranice uzavřené. Takže byli v situaci, kterou neočekávali.
Bylo to devastující. Třeba jeden zoufalý člověk mě prosil, abych mu pomohla najít syna, který se mu ztratil. On byl nakonec už na druhé straně hranice. Bylo to strašně silné ... a to jsem byla na hranici mnohokrát.
A.cz: Co řečtí novináři? Jak se tomuhle tématu věnují?
O situaci na hranici začali psát, až když se zavřela (20. srpna 2015 - pozn. red.) Což je smutné, když si uvědomíte, že situace v Eidomeni je kritická mnohem déle.
A.cz: Co bude podle vás dál? Myslíte, že se příliv uprchlíků směřujících do Evropy zastaví?
Dokud budou na Středním východě války a konflikty, lidé budou odcházet. Tihle lidé nejsou migranti, ale většinou uprchlíci, kteří utíkají před válkou. Takže očekávám spíše kontinuální vývoj - což ve spojení s tím, jak se brzy ochladí, situaci ještě zhorší. Na hranicích totiž žádné zázemí není, takže lidi budou ještě více strádat.
A.cz: Kdo s tím může něco dělat?
Jediná neziskovka, která tu něco dělá, jsou Lékaři bez hranic. Působí tady od března. Aktivní jsou ale zejména dobrovolníci. Objevili se tady i lidé z UNHCR, ale ve skutečnosti nic nedělají. Ne proto, že nechtějí, ale nemají k tomu mandát.
Ještě větším zklamáním je Červený kříž. Jeho lidé pracují, jen když jsou zapnuté kamery a na místě jsou novináři, kterým poskytují rozhovory.
A.cz: Je něco, co vám v poslední době obzvláště utkvělo v paměti?
Potkala jsem velkou spoustu lidí. Jednou jsem potkala dívku, žije teď ve Švédsku a jsme přes Facebook v kontaktu. Přišla mi od ní zoufalá zpráva: prosím, musíš mi pomoci. Její sestra byla uprostřed moře mezi Tureckem a jedním ostrovem. Já jí chtěla něco říct, nějak pomoci... a tehdy jsem pocítila to břímě, že jí pomoci nedokážu.
