Praha - "Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů."
Toto dnes již legendární prohlášení zveřejnil v půl páté ráno 21. srpna před čtyřiačtyřiceti lety Československý rozhlas.
A skutečně velmi dlouho se mělo za to, že sedmadvacet divizí s 300 tisíc vojáky, více než sedmi tisíci tanky a zhruba tisícovkou letadel tvořily armády pěti zemí.
Až v posledních letech, od roku 2008, se postupně vyjasňuje, že šlo jen o čtyři státy. Vojáci Národní lidové armády NDR (Nationale Volksarmee - NVA) československé hranice nakonec nepřekročili, přestože východoněmecké komunistické vedení až do konce existence státu v roce 1989 oficiálně tvrdilo, že tomu tak bylo.
Nové poznatky z archivů mění dřívější pochybnosti v jistotu a dnes už můžeme spolehlivě říci, že dvě východoněmecké divize, připravené vyrazit ve směru na Plzeň a Děčín, do Československa nedorazily.
Přitom i v samotném sjednoceném Německu se po roce 1990 považovala účast vojáků NDR na operaci Dunaj, jak okupanti invazi nazvali, za natolik samozřejmou, že se zpochybňováním této verze událostí nikdo nezabýval.
Až přibývající odtajněné dokumenty ukázaly pravdu. Ze záznamů bývalého politbyra Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) vyplynulo, že sovětský vůdce Leonid Brežněv na poslední chvíli rozhodl, aby východoněmecké divize zůstaly tam, kde jsou.
Jak dokládá německý historik českého původu Jan Pauer, vyplývá to z Brežněvovy korespondence s jeho zvláštním politickým vyslancem Kyrillem Mazurovem, členem politbyra a dlouholetým prvním tajemníkem strany v Bělorusku.
Brežněv Mazurovovi psal, že část prosovětského části KSČ, která o invazi žádala a věděla o ní, si nepřeje německou účast s ohledem na československé veřejné mínění, které by přítomnost německých vojáků pouhých třiadvacet let po skončení druhé světové války špatně neslo.
Konkrétně prý takovou prosbu vznesli Alois Indra a Vasil Bilak.
Bývalý velvyslanec Sovětského svazu v Bonnu Valentin Falin později vypověděl, že Moskva si uvědomila na poslední chvíli své závazky vyplývající z dohody čtyř mocností (SSSR, USA, Francie a Velké Británie) o poválečném uspořádání Německa.
Z dohod totiž vyplývalo, že německá armáda se nesmí účastnit žádných ozbrojených operací v zahraničí. Což platilo jak pro západní Spolkovou republiku Německo, tak pro komunistickou NDR.
I proto Kreml rozhodl o zastavení postupu východoněmeckých divizí, přestože nejvyšší představitelné NDR na čele se stranickým šéfem Walterem Ulbrichtem si toužebně přáli mít podíl na rozdrcení československého reformního procesu.
Ulbricht patřil v měsících, které srpnu předcházely, k nejtvrdším kritikům Alexandra Dubčeka a obviňoval ho, že je příliš smířlivý, až přátelský vůči západnímu Německu.
Tehdy uplynulo jen sedm let od postavení Berlínské zdi a špičky NDR byly citlivé na cokoliv, co zpochybňovalo či ohrožovalo existenci jejich režimu.
Týden před invazí se Ulbricht s Dubčekem setkal v Karlových Varech, ale stanoviska obou politiků se nesblížila. Východoněmecký vůdce tlačil Moskvu k radikálnímu silovému řešení a dokonce obviňoval Brežněva z nerozhodnosti.
NDR nakonec k operaci Dunaj přispěla vysláním několika styčných důstojníků do Československa a zásobovala sovětské jednotky. Z východoněmeckého území také vysílala rozhlasová stanice Vltava, která tlumočila názory okupantů a kolaborantské části vedení KSČ.
Ulbricht sám ale v čele východoněmeckého státu dlouho nevydržel. Po nátlaku z Moskvy byl v roce 1971 odvolán a nahradil jej Erich Honecker. Ulbricht protestoval proti Brežněvově snaze navázat dialog se západním Německem a tamním sociálnědemokratickým premiérem Willym Brandtem.
