Skupinka se rozdělí a každý postupně prochází předem nastražené pasti a kontroluje je. Coup sice v žádné nenajde krysy, ale brzy mu v telefonu pípne upozornění - jeden z dobrovolníků Dave poslal fotku mrtvého hlodavce. "Dave z toho sice má teď dobrý pocit, ale obecně jsme nešťastní, protože krysy tu pořád jsou," říká pro britskou stanici BBC Coup.
Novozélandská vláda si uložila ambiciózní cíl: zbavit ostrovní stát všech krys, potkanů, lasiček, fretek i vačic. Chce tak zachránit místní ohrožené druhy. Nový Zéland má jedinečnou biosféru, protože se od pradávného kontinentu odtrhl už před 85 miliony let, tedy dříve, než vznikli savci. Na ostrovech dlouho nežili ani lidé.
Bez přítomnosti velkých predátorů se tu vyvinuli například ptáci, kteří hnízdí rovnou na zemi nebo ani nelétají. Ve 13. století s sebou ale Polynésané během prvních pokusů o kolonizaci Zélandu přivezli na lodích i krysy. A o několik století později se sem dostali také větší predátoři, kteří ovlivnili místní faunu.
Kvůli zachování rozmanitosti tak vláda i ekologové nyní volají po úplném vyhubení invazivních druhů a místní jim pomáhají.
Podobný osud trápí většinu světových ostrovů, které se vyvíjely izolovaně od zbytku světa. I když ostrovy tvoří jen asi pět procent povrchu Země, vědci jsou přesvědčeni, že právě na nich od 16. století, kdy je začal objevovat člověk, vymřelo okolo 60 procent všech živočichů.
Školní soutěž v lovení krys
Podle loňského výzkumu, který publikoval mezinárodní kolektiv autorů ve vědeckém časopise Scientific Reports, je vyhubení invazivních druhů nejlepším způsobem, jak biodiverzitu zachránit. Analýza více než tisícovky podobných programů proběhlých od roku 1972 ukazuje, že mají téměř devadesátiprocentní úspěšnost.
"Je to pravděpodobně jeden z nejúčinnějších nástrojů, které máme na ochranu naší biologické rozmanitosti," potvrzuje pro britský deník The Guardian Piero Genovesi, přední odborník na invazivní druhy a spoluautor studie.
Zatím se o "absolutní vyhubení" pokoušely hlavně menší ostrovy. Nový Zéland s rozlohou 268 tisíc kilometrů čtverečních, tedy více než tři celé České republiky dohromady, je zatím největší. Už v 60. letech minulého století se ochráncům přírody podařilo dostat krysy z malých novozélandských ostrůvků, posledních 10 let se ale z hubení stal celospolečenský fenomén.
Podíl na tom měly i moderní technologie. Na přelomu tisíciletí infračervené kamery zachytily, jak krysy v noci požírají ptačí vejce. "Tyto záběry pro nás byly velkým povzbuzením," říká James Russell, biolog z Aucklandské univerzity a zastánce projektu vyhubení predátorů do roku 2050.
Jeden z ekologů tehdy odhadoval, že Nový Zéland takto přichází o 26 milionů ptáků ročně. Vládou podporovaný projekt Predator Free 2050 tak má za úkol směřovat vládní a soukromé finanční prostředky do menších místních programů na testování strategií pro vymýcení určitých druhů.
Ve Wellingtonu se zapojilo na dvě stě tisíc lidí a hlavní město má k dispozici obrovské finanční prostředky. Jinde musejí být kreativnější. Například na ostrově Rakiura loni vypsali školní soutěž a odměnu získaly ty děti, které chytily nejvíce krys, největší krysu, krysu s největšími zuby a pak tu s nejhuňatějším kožichem.
Podle Shony Sangsterové, šéfky místního dobrovolnického sdružení Sircet, tu vyrůstají mladí lidé v komunitě, kde je kontrola predátorů velmi důležitá. "To, co je zvenku poněkud neobvyklé, je součástí jejich každodenního života." Na ostrově také trénují domácí mazlíčky, aby na ptáky hnízdící na zemi neútočili.
Kruté vraždění, nebo nutnost?
Ochránci přírody ale pochybují o proveditelnosti celého projektu do roku 2050. Někteří upozorňují na nejasnosti v postupu, protože o něco takového se ještě žádná země nepokusila.
Výzkumník v oblasti ochrany přírody Wayne Linklater navíc tvrdí, že kampaně na vyhubení inteligentních a vnímavých tvorů jsou nejen neuskutečnitelné, ale i eticky chybné. "Nashromáždili jsme obrovské zdroje a nadšení lidí a proměnili to v krutost. Jak můžeme být tak neteční vůči utrpení?" ptá se.
Jiní kritici mluví o penězích, které projekt spolkne. Zastánci ale zdůrazňují, že teď jsou sice náklady obrovské, ale jakmile se hlodavce podaří vyhubit, bude hotovo.
Pobřeží Wellingtonu jde mezitím příkladem ostatním částem země. Krysy jsou nyní na předměstí Miramar vzácností a mnoho původních ptáků se vrátilo. Lze tu třeba zaslechnout typické volání ptáků tui, jejichž počet se ve Wellingtonu v roce 1990 snížil na pouhých několik párů. "Nad naší zahradou teď neustále přelétají tuiové," říká dlouholetý obyvatel Miramaru Paul Hay. "Ptačí život se naprosto rozjel, zejména v posledních pěti letech."
