Názor - Smyšlená rocková kapela, složená z karikovaných postaviček Kim Čong-Ila, Roberta Mugabeho, Fidela Castra a dalších nechvalně proslulých diktátorů, vítala v těchto dnech v Praze návštěvníky Jednoho světa, který se během deseti let své existence stal jedním z nejrespektovanějších festivalů s tématem lidských práv na světě.
Kromě všudypřítomného diktátorského bandu však diváci naráželi na každém kroku ještě na další skupinu zemí: tu představuje seznam velvyslanectví a kulturních institutů, které poskytly festivalu záštitu.
Návštěvníci si z festivalu mohou odnést obraz, že existují dva typy států: totiž státy "tmářské", kde panuje zlovůle a porušování lidských práv, a státy "osvícené", demokratické a angažované, jejichž úlohou je "umlčet písničku" totalitních režimů. A pomáhat disidentům z těchto zemí mimo jiné podporou na promítání filmů, které odhalují zločiny tamních vlád.
S takovým dělením států na "tmářské" a "osvícené" samozřejmě nemusíme souhlasit, ale těžko mu upřeme mediální přitažlivost. Izrael, jehož jméno se objevuje mezi státy, které festival podporují, však tuto jednoduchost nabourává.
Je totiž snadné být zemí prosperující v míru a patřit do skupiny "osvícených" států - ale patřit tamtéž, a přitom čelit problémům "tmářského" světa vyžaduje značné úsilí.
Izrael je demokratickou zemí, která se ovšem potýká se složitými bezpečnostními problémy a bezohledným nesmiřitelným terorem páchaným na jeho obyvatelstvu. V takové situaci by bylo lehké a "jednoduché" bránit se omezením lidských práv.
Izrael tuto cestu nevolí, přesto často čelí obvinění z porušování lidských práv. Naše diplomacie se snaží taková obvinění vyvrátit; ale často se jedná o předem prohraný boj.
Podívejme se na Radu OSN pro lidská práva: za necelé dva roky vydala dvanáct rezolucí kritizujících Stát Izrael, přičemž vražedné teroristické útoky proti Izraeli nezmiňuje ani jedinkrát. Skupina islámských a arabských zemí, která má v radě většinu, se raději zabývá Izraelem, než aby věnovala pozornost nepohodlnějším otázkám jako je třeba dodržování lidských práv v zemích islámu.
Když se jedná o humanitární situaci v Gaze, je snazší svalit vinu na Izrael, než přiznat zločiny Hamásu na vlastním obyvatelstvu. Při pohledu na toto diplomatické úsilí Izraele se pak nabízí další "jednoduchá" otázka: Je rozumné, aby izraelské ministerstvo zahraničí vysílalo na festivaly jako je Jeden svět filmaře, kteří se vůči izraelské politice vyslovují často kriticky?
I naše kulturní diplomacie stojí na křižovatce. Může kritické hlasy buď přehlížet a vyznávat politiku, již lze shrnout slovy "Izraelské umělce nemůžeme brzdit v jejich tvůrčí svobodě, ale nebudeme s nimi spolupracovat, pokud nebudou sloužit našim cílům".
Anebo jim může popřát sluchu a ukázat Izrael jako komplexní pluralitní společnost, která se nebojí pokládat sama sobě nepříjemné otázky. I za cenu, že ani odpovědi nebudou jednoduché a černobílé.
Autor je zástupce velvyslance Státu Izrael v Praze pro oblast kultury a informací
