Praha - Nacistický propagandistický aparát fungoval v okupovaném Protektorátu Čechy a Morava téměř bezchybně.
Těsně po atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 vytvořil na lidi sérií cílených propagandistických tahů nevídaný psychologický nátlak, kterému nakonec podlehl parašutista Karel Čurda ze skupiny Out Distance.
Sám Čurda - poté co se 16. června 1942 dobrovolně přihlásil na gestapu - řekl, že když si přečetl v novinách o zastřelení rodičů parašutisty Oldřicha Pechala (skupina Zinc, která letěla do protektorátu společně s Out Distance), dostal strach, aby jeho matku, na které velmi lpěl, nepostihl stejný osud.
Mýty fungují dodnes
"Ukřičené výhrůžky o genocidě už tak vystrašeného českého národa Čurdovi jeho cestu na gestapo určitě hodně usnadnily," souhlasí Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy.
Parašutista se podle něj nechal nacistickou propagandou přesvědčit, že zradou kamarádů zachraňuje nejen sebe, ale celý český národ.
Slova o "zastavení vraždění nevinných" se po Čurdově zatčení československou policií v roce 1945 staly jedním z argumentů jeho vlastní obhajoby.
Seriál k 75.výročí atentátu na Reinharda Heydricha
Jiné mýty nacistické a kolaborantské propagandy používají někteří Češi - často nevědomky - dodnes.
Likvidace Heydricha byla podle některých zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů velký užitek.
Jeden z vlivných českých deníků zase před několika týdny převzal v článku o čs. odboji nacistickou frázi z roku 1942, že "Reinhard Heydrich byl parašutisty zavražděn".
Jiný list nazval parašutisty Jana Kubiše s Josefem Gabčíkem - přesně podle not nacistické propagandy - "atentátníky".
"Vražda tyrana přece není zločinem. Kubiš s Gabčíkem zlikvidovali ozbrojeného nacistu. Bojovali a poté padli za budoucnost národa, v zájmu jeho svobody. Přestaňme proto v rámci dnešní ohleduplnosti a bezbřehé humanity posuzovat jejich činy a vytrhávat je z kontextu tehdejšího nacistického teroru," říká historik Václav Ledvinka.
Časté jsou i plošné zmínky o zbabělosti obyvatel protektorátu, kteří ve velké většině s nacisty ochotně kolaborovali. "Občas jako bychom opravdu žili zase v roce 1942," zlobí se historik Šustek.
Tyto a desítky dalších mýtů přitom pocházejí přímo z nacistické propagandy nebo z projevů tehdejších českých kolaborantů, například protektorátního ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce.
Většina lidí obstála
Podle Václava Ledvinky z Archivu hlavního města Prahy přitom Češi a Moravané ve své nejkritičtější chvíli za druhé světové války obstáli.
Nehledě na brutální zastrašování genocidou v odvetě za útok parašutistů na Heydricha se nezachovali jako udavači a zbabělci.
O návratu parašutisty Alfréda Bartoše ze skupiny Silver A do Pardubic věděl například značný počet tamních lidí. Bartoš před válkou v Pardubicích žil a studoval. Přesto ho nikdo gestapu neudal.
Tisíce dokumentů o životě lidí po atentátu na Heydricha svědčí podle historiků o mimořádném vzepětí.
"Hrdost na národ, statečnost a schopnost se pro něj obětovat se už dnes moc nenosí. Takoví lidé se ale v naší historii vždy našli a nebylo jich zrovna málo," připomíná Václav Ledvinka.
Masivní a bombastickou propagandistickou kampaň přitom nacisté spustili už pátý den po útoku na Heydricha.
"Až do té doby neměla v historii českých zemí obdoby, a ani s odstupem pětasedmdesáti let nejsou její metody překonané," souhlasí expert na období protektorátu Vojtěch Šustek.
Nacisté podle Václava Ledvinky až do nejmenších detailů plánovali, kdo, co a kdy má do rozhlasu, na veřejných shromážděních či do novin říkat či jak mají být veřejnosti oznamovány hromadné popravy.
Vyděsit a přimět ke spolupráci
Promyšlená masivní propagandistická akce mířila na Čechy žijící v protektorátu a zároveň cílila na veřejnost v zemích protinacistické koalice.
Ty první měla propaganda zdeptat a vyděsit natolik, aby tolik žádoucí dopadení parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka vnímali jako záchranu před genocidou a sami "atentátníky" nacistům vydali.
Čechy v zahraničí a zejména veřejnost v zemích protiněmecké koalice měla pak propaganda nacistů přesvědčit o tom, že útok na Heydricha je svévolnou vraždou zosnovanou zahraničními agenty, která u sedmi milionů poraženeckých a k Německu v podstatě loajálních Čechů vyvolala zděšení a zlost.
Architektem hlavního rámce této propagandy byl vedoucí oddělení IV. pro kulturní politiku sturmbannführer SS Martin Paul Wolf, který si podle Vojtěcha Šustka už v roce 1942 velmi dobře uvědomoval obrovskou nadčasovou roli tištěného slova.
A na Wolfova nejvýznamnějšího spolupracovníka mezi českými kolaboranty se pasoval ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády Emanuel Moravec.
Atentát na Heydricha byl tak od počátku popisován nejen jako akce proti "vůdci" a "říši", ale zejména proti českému národu.
Za původce rozhodnutí zabít Heydricha označovala nacistická propaganda především prezidenta Edvarda Beneše.
"Ústy kolaboranta Moravce prohlašovali, že ´tento zločin´ ohrožuje nejen postavení českého národa v rámci říše, nýbrž i samotnou fyzickou existenci českého národa," analyzuje Šustek.
Vzkaz gestapa: vyvraždění Lidic je ochranou před šílenstvím Beneše
Pohrůžka genocidou českého národa byla poprvé vyslovena v tiskovém prohlášení o audienci protektorátního prezidenta Emila Háchy a vlády u Heydrichova nástupce Kurta Daluegeho.
Zřetelně v něm zaznělo, že "od nynějška budou za nepřítele považováni i pasivní diváci tohoto velkého světového zápolení a podle toho s nimi také bude naloženo".
Nacisté si přitom ponechávali prostor, aby mohli dramaticky stupňovat výhrůžky. Jestliže tedy ještě 31. května útočil Emanuel Moravec na "neplodnou českou inteligenci", "pražské darmošlapy" a "krvavého Beneše", tak už o deset dní později na manifestaci v Brně mluvil o hypotetickém kočím, který pojede v budoucnu s povozem přes Karlův most a povzdechne si: "Tady byla Praha!"
Příkladem toho, co národu hrozí, měl být pro posluchače osud vyvražděných Lidic. Jedním dechem však propagandisté přislíbili amnestii pro ty české odbojáře, kteří vyzradí úkryt parašutistů.
Okázale současně pokračoval Heydrichův program vysílání českých dělníků na bezplatné rekreace do Luhačovic.
Pracující, které nacisté tolik potřebovali pro svůj zbrojní průmysl, byli ujišťováni: "Čech, který stojí za svým státním prezidentem Háchou a který poslouchá svou zákonnou vládu zde ve vlasti, ten bude klidně žít a bude mít možnost svých schopností plně využít. Ten se nebude stěhovat nikam a jeho děti budou chodit do pořádných českých škol."
Viníky vyvražďování stovek Čechů tak neměli být Němci, nýbrž zahraniční odboj a domácí rezistence.
Téměř denně ohlašované popravy, často celých rodin, a v neposlední řadě osud Lidic a poté i Ležáků, byly propagandisty vykládány jako bolestný, ale nutný ozdravný proces, který ochrání český národ před "šílenstvím Beneše a jeho židovské smečky".
Nátlak stupňovaný až k nesnesitelnosti
Tlak na vystrašenou veřejnost vytvářela na druhé straně i amnestie vyhlášená nacisty 12. června 1942. Byla současně i ultimátem, protože doba její platnosti byla ohraničena osmou hodinou večerní 18. června.
Sturmbannführerovi Wolfovi se tak podařilo vyvolat u většiny české veřejnosti dojem, že po uplynutí této lhůty zahájí nacisté popravy každého desátého Čecha.
Nátlak vystupňovaný až k nesnesitelnosti, a zejména nabídka beztrestnosti, pohnuly nakonec parašutistu Karla Čurdu, aby se přihlásil na pražském gestapu.
Vydal tím na smrt české vlastenecké rodiny, u nichž se i ukrýval, a tím vlastně i své bývalé kamarády - parašutisty.
"Zrada Čurdy a s ní související úspěchy gestapa při stíhání parašutistů a jejich spolupracovníků jsou vlastně jen pouhým pokračováním vysoce sofistikované práce nacistické a kolaborantské propagandy," dodává archivář Vojtěch Šustek.
Pro nacisty bylo přitom velmi důležité přesvědčit veřejnost a vlády zemí protiněmecké koalice, že akce proti Heydrichovi byla jen "ojedinělým činem provedeným nepřítelem", která neměla a nemá jakoukoliv vazbu na většinový český národ a zejména jakékoliv sympatie české veřejnosti.
Ve skutečnosti ale docílili popravami při heydrichiádě i vyvražděním Lidic a Ležáků podle historiků opaku: spojenci se dozvěděli o československém odboji, ale taky o tom, že projevy "servility" k Němcům jsou v protektorátu vyvolány hlavně terorem a pohrůžkami genocidou národa.
Komunistická propaganda ve stopách té nacistické
Zdůrazňování "nezodpovědného hazardérství" Edvarda Beneše a krvavých důsledků atentátu na Heydricha po nacistech s úspěchem převzali čeští komunisté, ale i někteří spisovatelé, publicisté i filmaři.
Například profesor Ladislav Vaněk (krycí jméno Jindra - pozn. red.) byl nacisty vydáván za hlavu sokolského odboje, který si nepřál atentát na Heydricha.
Ve skutečnosti ale Vaněk nabídl po svém zatčení gestapu a po válce i StB ochotně spolupráci. Současní historici ho označují za psychopata s chorobným pocitem vlastní důležitosti, kterého odbojáři nebrali nikdy vážně, protože navrhoval "směšné a šílené odbojové akce".
StB ovšem Vaněk po válce dobře posloužil při falšování dějin heydrichiády.
Československý exilový Londýn si tak chtěl například podle této Vaňkovy (údajné hlavy Sokolů - pozn. red.) konstrukce "vydobýt zásluhy u spojenců při likvidaci Heydricha, která byla úplně zbytečná a stála mnoho životů".
Nacistická a později i komunistická propaganda naopak tajily statečnost parašutistů i řady členů domácího odboje.
Například skutečnost, že sedm parašutistů, kteří se podíleli na likvidaci Heydricha, bojovalo se sedmi stovkami vojáků Waffen SS v kostele Cyrila a Metoděje po mnoho hodin až do posledního náboje.
Jejich oběť přitom na mezinárodním poli přinesla brzy hmatatelný účinek.
Odráží ho dopis britského ministra zahraničí Anthonyho Edena českému kolegovi Janu Masarykovi krátce poté, co Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem smrtelně zranili Heydricha, potvrzující definitivní odvolání revize hranic během tzv. mnichovské dohody z roku 1938.
"Vzhledem k tomu, že Německo úmyslně zničilo ujednání o Československu z r. 1938 (Mnichovskou smlouvu, po níž Čechy a Morava přišly o třetinu území - pozn. red.), na kterých vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království byla účastna, považuje se vláda Jeho Veličenstva za zbavena závazků v této věci. Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou na její stanovisko míti vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v r. 1938, tak i později," uvádí dopis britského ministra zahraničí Anthonyho Edena.
