Český Malín, Praha - Nacistické komando před 75 lety během několika hodin upálilo, zastřelilo či ubilo bezmála čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. "V Malíně se třináctého července 1943 odehrávaly celý den tak strašlivé věci, že ti vojáci museli být opilí či pod vlivem drog, jinak by se nemohli chovat hůř než zvířata," řekla dříve Aktuálně.cz Jaromíra Němcová Ničová ze Sdružení Čechů z Volyně.
"Jaro 1943 bylo ve znamení vražd a požárů. V noci osvětlovaly oblohu záře požárů polských usedlostí a celých osad. Ve dne stoupaly k obloze sloupy dýmů a požárů ukrajinských usedlostí a osad," píše Josef Alois Martinovský v Kronice Českého Malína.
Ženy a děti byly podle historičky Dagmar Martínkové zaživa upáleny, nedostaly žádnou šanci. "Přežilo jen asi dvacet mužů, které Němci potřebovali k naložení a přepravě nakradeného majetku. A tihle chlapi se pak mezi prvními přihlásili do první československé brigády v SSSR, když k Volyni dorazila. Okolní české vesnice uspořádaly sbírku 'na nákup kolony tanků' a nazvaly ji pomsta Malínu," říká předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně. Od štábu československé brigády pak dostali volyňští Češi potvrzení s konstatováním: "Republika vám to nikdy nezapomene."
Sto třicet potomků volyňských Čechů, kteří se po druhé světové válce vrátili do staré vlasti, si v pátek spolu s Dagmar Martínkovou na místě vypáleného Českého Malína na Ukrajině při pietním aktu či setkání s místními lidmi připomíná tragickou smrt příbuzných, předků a krajanů.
Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny vytvořené nacisty k odvozu nakradených cenností.
Josef Alois Martinovský, jeden z mála lidí, kteří masakr přežili, napsal už krátce po válce v již zmíněné Kronice Českého Malína: "Němci oddělovali muže od žen a dětí. Stáli jsme proti svým ženám a dětem. Za námi hlavně kulometů, před námi bodáky. Nic nechápeme, úzkostlivě pozorujeme, co se bude dít dál. Šestiletý synek Jaroslava Stuchlého, neustále plačící u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: 'Pane, nezabíjejte mi mého tatínka. Viďte, že nezabijete mého tatínka.'"
Upálenou maminku jsem poznala podle zlatých zubů
Antonín Činka, jehož sestra Marie se zachránila z plamenů, poskytl Paměti národa svědectví: "Zavřeli ji do stodoly. Byla tam taková šupna a hospodářské stroje, mlátička, fukar. Do té stodoly se sváželo obilí. Jak je Němci nahnali dovnitř, sestra spolu s jednou Ukrajinkou skočily za mlátičku. Šupna byla na cihlách… Tak udělaly díru, jedna hrabala, druhá odhazovala. Němci pak zahájili palbu, naházeli do stodoly granáty a zapálili ji. Sestra s tou Ukrajinkou vlezly do té šupně, a tak neuhořely," svěřil se Činka Paměti národa. On sám se zachránil ve skupině, která musela pomáhat Němcům krást.
Ze zprávy čs. vojenské vyšetřovací komise
- V roce 1944 navštívili Malín důstojníci Československé jednotky v SSSR. Sestavili komisi, vyslechli svědky a sepsali zprávu, která konstatuje: "Český Malín měl před 13. červencem 1943 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti. V obci žilo 14 zajatců - Rusů. Dne 13. července dleli v Malíně 4 Češi, kteří přišli z jiných obcí. Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 holčiček do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí. V Ukrajinském Malíně vyvraždili celkem 132 obyvatel."
- Ze zprávy vyšetřovací komise československých důstojníků vyplývá, že "asi v 7 hodin ráno připochodoval do Českého Malína německý oddíl o síle kolem 1500 mužů od městečka Olyky". Komise ustanovil 3. dubna 1944 velitel československé brigády v Sovětském svazu Ludvík Svoboda a v níž bylo i několik přeživších.
- "Němci nejdříve obklíčili Ukrajinský Malín a odtud i obec Český Malín. V Českém Malíně zašli do každého domu a pod záminkou přezkoumání dokumentů vyhnali všechno obyvatelstvo na ulice, od nejmladšího do nejstaršího, nemocné i zdravé. Kdo nemohl jíti, musel býti odvezen. Seskupili je a po skupinách pod bodáky odvedli na pole do Ukrajinského Malína. Tam oddělili děti, ženy a starce od mužů a mladíků… Potom Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a podpálili. Ty, kdož se snažili utéci nebo vyskočit z oken, pobili ranami z automatů," píše dále zpráva vyšetřovatelů s titulem "O vyvraždění obyvatelstva, spálení a vyloupení obce Český Malín hitlerovskými zločinci".
Projekt Paměť národa zaznamenal i výpověď Antonie Beštové-Kechrtové, jejíž sestra přišla do Malína ve chvíli, kdy Němci naháněli obyvatele do stodol a dalších budov: "Mařenka už ani rodiče neviděla. Přišla pozdějš, tak je zahnali do kůlny. Hned je tam postříleli a pak kůlnu zapálili. A moje maminka byla upálená. Zahnali ji do stodoly, kde jsme ji pak našli. Maminka měla zlatý zuby, tak jsem ji poznala. Ležela na břiše a její šaty nebyly na tom břiše spálený, tak jsem jí taky poznala, podle toho, co měla na sobě. Měla dvoje šaty a dva svetry. Oni se asi nastrojili, mysleli, že je někam povezou," popisuje Antonie Kechrtová.
Tragédii upozadili komunisté
Profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity připomíná, že o tragédii v Českém Malíně se dlouho mezi veřejností nevědělo. "Komunisté ji upozadili i proto, že volyňští Češi nebyli po válce v kurzu. Otevřeně totiž mluvili o neutěšených poměrech, které na vlastní kůži zažili v Sovětském svazu, což bylo v naprostém rozporu s tehdejší komunistickou propagandou. Proto byli perzekvováni bez ohledu na jejich hrdinství v československém armádním sboru, do něhož se hlásily celé rodiny volyňských Čechů. Lidé tedy neměli o volyňských Češích moc informací, natož aby věděli o nějakém Českém Malínu," vysvětluje Vaculík.
Snad jen 13. července 1947 byl Frankštát na Šumpersku přejmenován na Nový Malín. A tím to skončilo. Od té doby se o vypálení Českého Malína na Volyni mluvilo jen výjimečně - většinou jen mezi pamětníky či historiky.
Místo aby byli volyňští Češi vyznamenáni za zásluhy v boji proti nacismu, režim je (stejně jako například československé letce z britské RAF) perzekvoval. Státní bezpečnost už v roce 1947 podle profesora Vaculíka hlásila, "co všechno ti volyňští Češi našim lidem vykládají". Mnozí z nich se pak v padesátých letech minulého století stali oběťmi politických procesů, před jejichž hrozbou odešli už ze sovětské Volyně. "Vraceli se po válce do původní vlasti, byli však sledování hned od počátku," dodává Vaculík.
Důvod masakru dodnes neznáme
Vypáleny nebyly jen nejznámější Lidice s Ležáky, ale i Český Malín, Ploština, Prlov a mnoho dalších vesnic či osad v Polsku, Ukrajině či v Bělorusku. "Tenkrát šlo o zločiny totalitního Německa a dnes jde o varování před totalitními režimy, abychom si ty hrůzy nemuseli znovu prožít," říká Jaroslav Vaculík.
Předního experta na události na Volyni stále trápí otázka, proč byl vlastně Český Malín vyvražděn. "Dodnes to vlastně nevíme. Proč jen nacisté likvidovali českou vesnici na Volyni, když jejich jednotky napadali především ukrajinští banderovci nebo partyzáni polské zemské armády Armii krajowe. Lidé z Českého Malína byli naopak nenápadní, plnili potravinové dodávky, na kterých nacistům záleželo. Ti Češi zkrátka žádné problémy Němcům nedělali. Proč si tedy vybrali českou vesnici? Není v tom žádná logika. Němci posléze říkali, že šlo o omyl. Avšak s přihlédnutím k německé pečlivosti jde o velmi podivné tvrzení," namítá Vaculík. Odpověď nenašel ani v kyjevském archivu bývalé KGB.
Bezpečí, klid, prosperita a demokracie podle historičky Martínkové nejsou samozřejmostí. "Nedostali jsme je zadarmo. Vždyť se na Ukrajině znovu válčí. Bojím se nacionalismu v jakékoliv podobě a s jakýmikoliv kořeny - ať už jde o ten německý, polský, či ruský. Češi tenkrát na Volyni přežívali jen proto, že byli ekonomicky velmi zdatní, ale byli to cizinci, kteří místním vadili. O ničem jiném není ani současný konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem."
Související video: Když jsem negativy držel poprvé v ruce, ovládly mě silné emoce. Později mi došlo, jaký vzácný nález držíme v rukou, říká k objevu fotek historik Michal Burian
