Lvov (od našeho zpravodaje) - Vyjížděli z Kyjeva skoro o půlnoci. Do tašek naházeli jen základní věci, na nic víc nebyl čas. Olga Žuňová s 68letou matkou, malým synem Kirillem a handicapovanou devítiletou dcerou Jaroslavou už nedoufali, že se z obležené ukrajinské metropole dostanou.
"Lístek na vlak, který jsme měli na úterý večer - po ostřelování televizního vysílače -, propadl. Vlak ujel, nebo naopak nevyjel vůbec, už ani nevím. Na nádraží byly obrovské davy lidí, každý chtěl z města pryč. Nakonec nás i s invalidním kočárkem vmáčkli do sestavy vagónů, kterou někdo narychlo vytvořil. Bez jízdního řádu a přesných označení, nicméně vyjeli jsme a na komplikované cestě strávili skoro dvanáct hodin," vzpomíná Olga nyní ve Lvově.
Na příběh malé Jaroslavy, postižené dětskou obrnou a epilepsií, upozornila minulý týden Česká televize. Matka byla po předchozích výjezdech své dcery na léčení v Teplicích v kontaktu s farářkou Českobratrské církve evangelické Hanou Ducho.
Po ruské invazi a obklíčení Kyjeva zažila rodina, podobně jako statisíce dalších obyvatel ukrajinské metropole, dny i noci hrůzy. S handicapovanou Jaroslavou pendlovala mezi panelákovým bytem a krytem ve sklepě v kyjevské čtvrti Oboloň. Vypadla jim elektřina a začaly chybět léky i tekutá strava, kterou jedinou Jaroslava přijímá. Čeští přátelé proto nabídli pomoc s evakuací.
"Byla jsem už zoufalá, ale stal se malý zázrak," vzdychne Olga, když těžce pohyblivou dceru nakládají ve Lvově ostravský záchranář Jakub Březina a novinář Tomáš Vlach do sanitky směřující do Česka. Spolu s nimi nakonec odjíždějí přes polskou hranici i čtyři další nemocní uprchlíci.
Už to nešlo vydržet
V přeplněných vlacích míří do mohutné budovy lvovského nádraží desítky tisíc lidí z východu Ukrajiny a haličská metropole balancuje na hranici kolapsu. "Nestačí nám autobusy ani ubytovací podmínky, tohle město na to není stavěné," rozhazuje rukama Alina Matičaková, koordinátorka pomoci Červeného kříže, který před nádražím rozbil několik zateplených stanů.
Spolu s kolegy se pokouší uprchlíky uklidnit, v mrazivém počasí zahřát a nasměrovat k hranici. "Přijíždí řada invalidů, tříměsíční novorozenci. Rodiny otřesené ze střelby, raket, násilí. Z Charkova, Kyjeva, ze Sumské oblasti, tam je teď skoro peklo," popisuje koordinátorka Matičaková a láme se jí hlas.
Nedaleko ní, na malém prostranství před železniční halou, sedí a těžce dýchá 72letá důchodkyně Marija. Z Kyjeva dorazila s mužem, bez větších zavazadel, v jediné teplejší bundě, kterou jí syn narychlo oblékl, než je na nádraží vmáčkl do evakuačního vlaku do Lvova. Míří do bezpečí, někam na západ. Kamkoli.
Marija má v obou rukou berle, nedávno si stihla nešťastně zlomit nohu. Ke stanu Červeného kříže dokulhala viditelně vyčerpaná. Zlomenou končetinu má ovázanou pouze jednoduchým obinadlem, v teplotách kolem nuly jí omrzají prsty.
"Muž mě neustále od odjezdu zrazoval, ale já už jsem to nemohla vydržet," souká ze sebe namáhavě slova a po tvářích jí tečou slzy. Popisuje strach, ostřelování, napětí a hlavně zoufalství z toho, že naděje na příměří po ruské invazi se spíše zmenšuje. "Když jsem z okna našeho domu viděla bojový transportér, který pásy přejel osobní auto, věděla jsem, že musíme pryč," vypráví. S manželem ani synem neměli při útěku žádný plán, jen se dostat na západ země. Nyní, bez peněz i vybavení, nevědí, co dál.
Raději na to ani nemyslet
Stejným směrem vyrazila v úterý také 33letá Češka, která si s ohledem na soukromí nepřála zveřejňovat jméno. V Kyjevě prožila s ukrajinským mužem šest let, otěhotněla a těšila se na narození prvního potomka. Poté přišla jako obrovský šok ruská invaze a ona se zděšením pozorovala, jak se sklep jejich kyjevské porodnice stává improvizovaným lékařským sálem pro první raněné.
Teprve při novinářských dotazech si Češka sama rekapituluje, proč z města v pokročilém stadiu těhotenství neodjela dříve a nevyužila bezpečí původního domova. "Šest let si budujete rodinné hnízdečko, říkáte si: Tady jsme doma. Těšíte se na malé děťátko a do toho vpadne válka. Nechcete tomu věřit, doufáte, že se to zastaví, uklidní, že to nemůže být pravda. A ona nakonec je," krčí bezvládně rameny.
Vlakem ke slovenské hranici ji doprovodí ukrajinský manžel. Kvůli všeobecné mobilizaci ale nesmí dál a brzy patrně narukuje do armády. Češka na to raději nechce myslet. A ani na sekundu si nepřipouští možnost, že by už ji a jejich brzy narozené dítě nikdy neviděl.
