* Vzpouru nastartovaly zjevné podvody ve volbách * Režim se zhroutil během několika hodin. Armáda a vnitro nezasáhly * Dnes je Srbsko kandidátem na vstup do Evropské uni. Ale bez Kosova
Bělehrad - Hořící parlament, padající skla z budov, zatarasené silnice k městu, dav pronikající do budovy televize, statisíce rozhořčených lidí v ulicích.
To vše bylo k vidění přesně před deseti lety v Bělehradu. Pátého října 2000 padl během několika hodin režim prezidenta Slobodana Miloševiče. Muže, který v různých funkcích vládl Srbsku třináct let: Od chvíle, kdy se stal šéfem srbských komunistů v roce 1986, až do chvíle, kdy 6. října 2000 uznal, že nastal konec a odstoupil.
Volání po změně prezident nechtěl slyšet
Desáté výročí si dnes Srbsko připomíná už bez Miloševiče, který zemřel před čtyřmi lety v cele v Nizozemsku, kde čekal na pokračování procesu před Mezinárodním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii.
Po hlubokém ekonomickém propadu, desetiletí vyplněném válkami na území bývalé Jugoslávie a také kvůli represivní povaze režimu toužila na podzim před deseti lety většina Srbů po zásadní změně.
Před prezidentskými volbami 24. září se opozice po letech sporů konečně dohodla na jednom kandidátovi. Vojislavu Koštunicovi.
Podle oficiálních výsledků postoupili Koštunica a Miloševič do druhého kola, podle opozice ale její kandidát dostal víc než polovinu hlasů. Z volebních místností byly hlášeny rozsáhlé podvody a manipulace s volebními lístky, panovalo podezření na dodatečné úpravy počtu hlasů ve prospěch Miloševiče.
Lidé se začali bouřit, stávkovat a demonstrovat. Napětí vrcholilo stávkou horníků v dole Kolubara, lidé z celého Srbska se vydali protestovat do Bělehradu. V tom byl protest oproti předchozím jiný. K hlavnímu města se přidala celá země.
Přidal se venkov
Pátého října ráno lidé v autech, nákladních vozech, traktorech i bagrech proráželi policejní zátarasy na silnicích kolem Bělehradu. V ulicích města pak davy vzaly útokem rozhodující instituce, přesto se vše obešlo bez krveprolití a opozice lidi vyzývala, aby se vyhýbali násilí.
Protestující nejprve zaplavili budovu parlamentu, jedno její křídlo začalo hořet. Pak začal útok na budovu srbské televize, která byla hlavním propagandistickým nástrojem Miloševiče.
Ovládnutí televize a parlamentu trvalo přibližně dvě hodiny, "revoluce" vítězila.
Církev i hooligans proti
Velmi aktivní byli při ztečích příslušníci tvrdého jádra fotbalového klubu Crvene Zvezdy Bělehrad, nazývaní Delije (původně turecké slovo lze do češtiny přeložit jako silní nebo stateční).
Na prezidenta se s výzvou k odstoupení obrátila i Srbská pravoslavná církev. Policie ani armáda nezasahovala. Policisté údajně odmítli Miloševičův příkaz střílet do demonstrantů, kteří pochodovali z venkova k městu.
Klíčovým momentem bylo tajné jednání předáků opozice s generálním štábem srbské armády a hlavně se speciálním oddílem ministerstva vnitra, takzvanými Červenými barety. Tento elitní oddíl byl hlavní oporou Miloševiče v silových strukturách.
Nejvyšší představitelé armády i Červených baretů Koštunicovi slíbili, že nezasáhnou. Druhý den - 6. října 2002 - přijal Miloševič Koštunicu k rozhovoru mezi čtyřma očima a souhlasil s tím, že odstoupí.
Střelec před budovou vlády
Jeho éra tak skončila, i když ne definitivně. Dvanáctého března 2003 byl před vchodem do budovy vlády v centru Bělehradu zastřelen jeden z hlavních vůdců opozice, premiér Zoran Djindjič.
Z naplánování a objednání vraždy, provedené ostřelovačem z okna protější budovy, byl odsouzen Milorad Ulemek. Známý pod přezdívkou Legija kvůli svému někdejšímu působení ve francouzské Cizininecké legii. Exšéf obávaných červených baretů, který právě v osudný den 5. října 2000 s Djindjičem vyjednával.
Miloševič se už nedožil toho, když v roce 2007 Kosovo vyhlásilo nezávislost - přes mohutné protesty Bělehradu. Loni srbská vláda podala oficiální přihlášku do Evropské unie, ale optimismus zároveň brzdí hospodářská krize.
Loni srbská ekonomika klesla o tři procenta a pětina Srbů je nezaměstnaná. Také příliv zahraničních investic nebyl tak velký, jak si asi mnozí před deseti lety představovali.
Sám vítěz voleb z roku 2000 Koštunica už z politiky také odešel. Po skočení svého druhého mandátu přede dvěma lety.
Miloševičova manželka Mirjana Markovičová, která měla také velký vliv na srbskou politiku, Srbsko opustila a žije v Moskvě.
