Berlín - K odstranění zákonů o vyvlastňování a vyhánění vyzvala předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová na slavnostním shromáždění k 50. výročí založení. Informovaly o tom České noviny s odvoláním na ČTK.
Vyzvala rovněž k dialogu mezi německými politiky a jejich partnery z ostatních evropských zemí o této stránce poválečných dějin. Německá kancléřka Angela Merkelová ji v projevu ujistila, že cílem spolkové vlády je hledat na dané téma "přiměřený" dialog se sousedními zeměmi.
Prohlásila, že osud vyhnaných Němců je součástí německé identity a kulturní dědictví bývalých východních částí Německa je součástí německé kultury. Zdůraznila však také, že nelze přehlížet zločiny národního socialismu a zaměňovat příčiny a následky.
Předsedkyně Svazu vyhnanců zopakovala, že v Německu musí vzniknout chystané Centrum vyhánění, které má dokumentovat vysídlování Němců, ale i dalších národů ve 20. století.
"My jsme si to v koaliční smlouvě předsevzali a uskutečníme to," reagovala premiérka. Zatím je to však jen prohlášení.
Když 27. října 1957 vznikl Svaz vyhnanců (BdV) jako zastřešující organizace jedenadvaceti krajanských sdružení (landsmanšaftů), slibovali si jeho členové důraznější prosazení své priority: práva na domovinu.
Politických cílů se svaz nevzdal ani po půl století. Ke svým padesátinám by si přál jediné: získat vládní zakázku na památník všem vyhnancům.
Německá velká koalice si totiž do svého programu dala "vybudování viditelného znamení" vyhnancům. Jakou konkrétní podobu by takové znamení mělo mít, ale pořád není jasné.
Zatímco CDU alespoň na svém sjezdu formálně doporučila přiklepnout tento vládní grant Svazu vyhnanců, sociální demokraté jsou zásadně proti.
BdV nicméně již sedm let provozuje kontroverzní nadaci Centrum proti vyháněním, která má na svém kontě například velkou výstavu Vynucené cesty, jež měla prezentovat podobu centra jako mezinárodní badatelské instituce.
Loňská expozice v Paláci korunních princů na berlínské třídě Unter den Linden pořádaná Svazem vyhnanců ale nedopadla příliš optimisticky.
Podle mnoha historiků příklady násilné migrace v Evropě (Řecko, bývalá Jugoslávie) sloužily jen jako stafáž pro jednostranný výklad odsunu německého obyvatelstva jako zločinné praktiky.
Poláci dokonce kvůli kontroverzím z výstavy odvezli jeden z nejdůležitějších exponátů: lodní zvon z lodi Wilhelm Gustloff, na jejíž palubě v lednu 1945 zahynulo na devět tisíc německých uprchlíků.
Alespoň pro Poláky nicméně největším problémem BdV zůstává jeho předsedkyně Erika Steinbachová. Vyčítají jí, že jako dcera okupačního důstojníka nemá právo mluvit o Polsku jako o domově, odkud její rodina musela odejít.
Podle historiků si BdV také nikdy nezodpověděl na základní otázku: na co vlastně vzpomínat a k čemu se vracet. "Vzpomínky na vyhnání deformovaly vzpomínky na válku," píše o problému kultury vzpomínání německý historik Erik Franzen.
"Ve vyhrocené podobě zní diktum následovně: nelze myslet na válku, aniž bychom nevzpomněli jejích obětí - vyhnanců. Ale na vyhnance lze také vzpomínat, aniž bychom stále museli připomínat likvidační válku vedenou Německem. Hra s touto tlustou čarou - v prvním případě zapovězenou, ve druhém vytouženou - se hrála podle libosti," dodává.
