Kyjev – Zapomenutí. A smíření téměř se vším, co se na ně za posledních 30 let sesypalo. Takoví jsou podle fotografa Václava Vašků lidé, kteří i přes ohrožení radiací zůstali v okolí havarované černobylské elektrárny na Ukrajině.
Nový bezpečnostní sarkofág, který v úterý kolem poledne úřady oficiálně uzavřou, nezmění na osudu obyvatel černobylské zóny podle něj prakticky nic. "Není to pro ně téma," řekl Vašků Aktuálně.cz.
Český fotograf navštívil okolí Černobylu za posledních deset let celkem čtrnáctkrát. Zajímají ho obyčejní lidé, přes jejichž domovy se převalila vlna jaderné havárie. Jejich osudy, reakce, touhy a další plány. Téma nového sarkofágu v nich nehraje žádnou podstatnou roli.
Pochyby o jeho fungování nemají jen experti, ale taky lidé, kteří v zóně kolem Černobylu žijí. Nebo ji pravidelně navštěvují. "Zlé jazyky tvrdí, že nový sarkofág, je něco, co má problém jen ukrýt," říká Vašků.
Je to pořád trauma
Výroba elektřiny v nepoškozených blocích černobylské elektrárny skončila až v roce 2000. Dodnes pokračují práce na likvidaci jaderného paliva. Dodnes tam tedy pracují stovky lidí.
"Existuje obecně sdílená představa, že poté, co jeden blok elektrárny vybouchl a přestala se tam vyrábět elektřina, lidé odtamtud odešli. To je ale naprostý omyl. Tu elektrárnu nejde prostě zavřít a odejít. Pořád tam pracuje několik tisíc lidí," vysvětluje Vašků. "Ať se nám to líbí nebo ne, Černobyl je pro lidi v oblasti stále hlavním zdrojem příjmů."
Podle Vašků si nesou s sebou zvláštní trauma. Ohledně bezpečnosti jsou spíš skeptičtí. Otázky na zdravotní potíže a nemoci z ozáření jsou ale pro ně tabu. Mnozí z nich měli přátele, kteří v relativně mladém věku zemřeli. Ať už bylo příčinou smrti cokoliv, ti, kteří tam pracovali jako likvidátoři hned po nehodě, mají strach, že to bylo právě kvůli ozáření.
Nejistota pak podle Václava Vašků vede tyto lidi k tomu, že o tom neradi s někým mluví. Radiaci bagatelizují a zavírají před ní oči. "Ti lidé nemůžou žít celých 30 let ve stresu," poznamenává Vašků a dodává, že podobně bezpředmětné jsou otázky na zaměstnance Černobylu i dnes, kdy jeho havarovaný reaktor přikrývá nový sarkofág.
"Stavba původního sarkofágu i druhého úkrytu vystavovala pracovníky značnému riziku. Je veřejné tajemství, že řada dělníků pracujících na výstavně úkrytu dostala už po několika týdnech maximální povolenou dávku radiace a museli s prací přestat. Když se s nimi bavíte, řeknou vám to, ale oficiálně se o tom příliš nemluví," tvrdí.
Odstřiženi od světa
Nejde ale jen o zbylé pracovníky elektrárny. V jejím okolí pořád žijí lidé. Do evakuovaných oblastí se postupně vraceli původní starousedlíci, většinou chudé a dnes už taky starší osoby.
Ti podle Václava Vašků vítají jakoukoliv příležitost vydělat si nějaké peníze, například sběrem a následným prodejem kontaminovaného šrotu. "Jak nový sarkofág, tak plány na výstavbu nové solární elektrárny v zakázané zóně jsou pro místní lidi příležitostí. Je to paradoxní, ale Černobyl lidi zaměstnává a bude zaměstnávat i dlouho po havárii," říká.
Podle Václava Vašků se tam vraceli už po dvou letech od nehody. A přestože to bylo a dodnes je nelegální, úřady nad tím zavíraly oči. Díky výstavbě nového krytu ale začínají úřady na bezpečnost dbát více. "Uvnitř zakázané zóny se radiace začala měřit nyní mnohem pečlivěji. Myslím, že to souvisí s výstavbou nového úkrytu a také s tím, že tam nyní pracují i zahraniční experti," míní.
Dnes je takových lidí méně. Nejbližší vzdálenost, ve které podle něj lidé od havarované jaderné elektrárny žijí, je 18 kilometrů. Některé vesnice osiřely, Vašků ale odhaduje, že v 30 kilometrů široké neobyvatelné zóně stále žije několik desítek lidí. Dřív měli k dispozici lékaře, jezdily tam za nimi pojízdné prodejny potravin. S tím, jak počet obyvatel klesá, ale tyto služby mizí.
"Systém už nefunguje, není tam například k dispozici sanitka a pro staré lidi je problém dostat se do nemocnice. Mají to nesmírně těžké. Většinou nemají ani auto, vůbec nevím, jak přežijí zimu," říká Vašků.
Stejný osud potkal taky vesnice, které s černobylskou zónou těsně sousedí. Ty byly bezprostředně po neštěstí evakuované, ale dnes se tam dá žít legálně. Taky tam se vrátilo pár starousedlíků. Nebezpečí ozářením jim nehrozí, ale půda je přesto stále zamořená a kvůli tomu se v ní nedá nic pěstovat.
I tyto vesnice jsou téměř odříznuté od okolního světa. V jedné z nich, kterou Vašků již několikrát navštívil, žije jen několik důchodců. "Nevede tam už ani silnice. Žijí tam asi dvě babičky a jeden chlapík. Ten říkal: Nám je tu smutno, kupte si tu nějakej barák, je tady krásně. A opravdu tam krásně je. Za některými babičkami tam jezdí třeba vnoučata na prázdniny. Ovšem problém může nastat, když jim třeba babička dá k jídlu nakládané houby, které nasbírala v lese," vypráví Vašků.
Ve vesnicích mimo zónu už nikdo radioaktivitu neměří. "Dříve existovaly sítě monitorovacích stanic, kde lidem na požádání měřili například maso, houby nebo lesní plody," vysvětluje fotograf. "To ale dnes už prakticky nikdo nedělá. Taková měření jsou drahá a stát na ně nemá peníze. Vesnice v okolí uzavřené zóny byly ponechány vlastnímu osudu."
Davy turistů přinášejí peníze
Dnes už může neobyvatelnou zónu legálně navštívit prakticky každý. Místní úřady vydávají turistická povolení, která lze získat skrze cestovní kancelář. "Jsou z toho peníze, takže snaha je umožnit tu návštěvu co nejvíce lidem. Místní lidé to spíš odsuzují, ale když z toho něco mají, tak to vnímají pozitivně. Stařenky, které žijí v těch opuštěných vesnicích, jsou rády, že je navštívíte. Jim je tam smutno. A naučily se turisty trochu dojit," říká Vašků.
Do nebezpečné zóny kolem černobylského reaktoru se dá vstoupit jen s povolením skrze několik kontrolních stanovišť. V oblasti se pořád vyskytují radioaktivní látky, některé z nich přestanou být aktivní nejdříve za sto či dvě stě let. Izotop plutonia, který je odborníky považován za hlavní zdroj zamoření, ale přestane působit až za 24 tisíc let.
