Na světě jsou místa, kde lidé čekají dlouhé měsíce na déšť. Jinde nečekaně přijdou ničivé záplavy nebo monzunové deště zničí celé vesnice. Čím dál větší vedro, postupně ubývající voda v půdě, častější a ničivější požáry - to vše způsobuje, že na mnoha takových místech se zhoršují podmínky k životu, obdělávání polí či chování dobytka. A tak lidé odcházejí.
Migrace lidí může mít různé důvody, od občanské války po propad ekonomiky. V několika případech ale tyto příčiny souvisejí nebo se doplňují s klimatickou změnou a jejími následky. Sucho omezuje možnosti v pěstování potravin. Stoupající hladina moří zaplavuje vesnice na pobřeží. A četnější přírodní katastrofy vytvářejí z některých oblastí zóny, které jsou prakticky neobyvatelné.
Klimatická změna dopadá především na rozvojový svět. Migrace, kterou vyvolává, ale zasáhne celou planetu. Do roku 2050 by podle Světové banky mohlo extrémní počasí a zhoršující se přírodní podmínky vyhnat z domovů přes 216 milionů lidí.
Zdroj: World Bank Climate
Klimatičtí uprchlíci jsou lidé, kteří jsou nuceni opustit svůj domov kvůli náhlým nebo postupným změnám v přírodním prostředí souvisejícím s dopady klimatické změny. Vedle nich existuje ještě nadskupina environmentálních migrantů, kteří odcházejí dočasně nebo trvale kvůli dlouhodobým změnám životního prostředí. Obě tyto kategorie se ale prolínají a migrace často mívá více než jen jednu příčinu.
Pojem environmentální migrant se používá od 70. let minulého století, zatímco klimatický migrant či uprchlík je pojem novější. Výbor pro lidská práva OSN před dvěma lety vydal prohlášení, podle kterého by členské země neměly vracet klimatické uprchlíky zpět do vlasti. V současnosti toto stanovisko ale není vymahatelné.
Nedostatek vody, tedy vláhy a srážek, způsobuje vysychání zdrojů pitné vody, řek a jezer. Má ničivý dopad nejen na životní prostředí, ale také na zemědělství. Sucho je tak nejdůležitější příčinou migrace v severní Africe. Podle odhadů Světové banky do konce tohoto století postihne sucho kolem 700 milionů lidí po celém světě.
Sucho je období neobvykle dlouho přetrvávajícího suchého počasí, které nakonec působí vážné problémy, jako je poškození plodin nebo nedostatek vody.
Kemal Ali žil na severu Sýrie ve městě Kobani, kde se před občanskou válkou živil tím, že pro místní farmáře hloubil studny. Bylo to dobré živobytí do chvíle, než v zimě na přelomu let 2006 a 2007, kdy Sýrii zasáhlo sucho, hladina podzemní vody dramaticky klesla.
„Před suchem jsem potřeboval vrtat tak 60 nebo 70 metrů hluboko, abych našel vodu. Pak to bylo 100 až 200 metrů. Když pak znovu přišlo sucho, musel jsem vrtat až 500 metrů,“ vzpomíná Ali na svůj byznys, který v roce 2010 nadobro zmizel. Ali neměl práci, během následných protestů v rámci arabského jara utrpěl zranění a prchnul s tisíci dalšími lidmi do Evropy.
Mezi lety 2006 a 2010 postihlo Sýrii nejhorší sucho v moderních dějinách. Zemědělská pole usychala, umíral dobytek a více než polovina země se proměnila v poušť.
Na 1,5 milionu farmářů se v té době rozhodlo odejít z venkovských oblastí do měst. Vlivem sucha několikanásobně zdražily potraviny, lidé přicházeli o práci. Vláda Bašára Asada šetřila, škrtila dodávky paliva, vody i jídla.
V roce 2011 odstartovaly demonstrace v rámci tzv. arabského jara, které pokračovaly až v krvavou občanskou válku. Ta trvá už více než 11 let.
„Narušení klimatu posílilo a znásobilo politickou krizi, která se v Sýrii hromadila,“ komentoval to diplomat OSN Staffan de Mistura, který do roku 2018 působil jako zvláštní zmocněnec OSN pro řešení konfliktu v Sýrii.
Stoupající hladina oceánu ohrožuje obyvatele ostrovních států stejně jako hustě osídlená velkoměsta ležící na pobřeží. Ruku v ruce s tím jdou podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) i zhoršující se pobřežní záplavy, bouře zasahující do vnitrozemí a zvyšování přílivů.
„Jsem stejný jako lidé, kteří utíkají před válkou. Ti, co mají strach, že zemřou, jsou stejní jako já,“ říká o sobě muž z Kiribati jménem Ioane Teitiota. Je prvním člověkem na světě, který se oficiálně může nazývat klimatickým uprchlíkem. Jeho domovem je stát rozkládající se na několika korálových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.
Na Kiribati žije přes 100 tisíc lidí, kteří v posledních letech pozorují, jak jejich zemi polyká oceán. Pár neobydlených ostrovů se už potopilo a kvůli stoupající hladině moře panují obavy, že do konce století zmizí celé souostroví.
Ioane Teitiota, dnes čtyřicátník, odplul z Kiribati spolu se svou manželkou na Nový Zéland, kde začal pracovat jako farmář. Narodili se mu tam tři synové, v roce 2011 ale celé rodině vypršela pracovní víza. Novozélandské úřady je proto zadržely a deportovaly zpět na Kiribati. Teitiota se bránil a žádal o prodloužení víz. Jeho právní zástupce se pak rozhodl využít případ jako spouštěč změn v mezinárodním právu.
Jeho prostřednictvím požádal o azyl s tím, že se rodina nemůže na Kiribati vrátit kvůli měnícímu se klimatu a stoupající hladině moře. Následoval dlouholetý boj, až v roce 2020 jim dal Výbor OSN pro lidská práva částečně za pravdu. Deportaci sice označil za právoplatnou, protože návrat do vlasti neznamenal pro tohoto muže bezprostřední nebezpečí, ale souhlasil s tím, že zničené životní prostředí a změna klimatu jsou jednou z nejpalčivějších hrozeb pro právo na život.
Ioane Teitiota se sice stal celosvětovým symbolem klimatické migrace, ale dodnes žije na hlavním ostrově Kiribati v domě svého švagra. Bojuje s chudobou i příbojem moře. Před vzdouvajícími se vlnami jej chrání zeď, kterou už musel několikrát opravovat. Pitnou vodu sbírá do nádob během deště, podzemní vody je málo a je znečištěná.
Indonéská metropole Jakarta se potápí tak rychle, že by podle odhadů mohla do roku 2050 zmizet naprostá většina desetimilionového města. Indonéská vláda se proto na začátku letošního roku rozhodla přestěhovat hlavní město z Jávy na ostrov Borneo. Podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu do konce století stoupne hladina moří o více než jeden metr. Ohroženy jsou tak i další hustě osídlená města po celém světě jako například vietnamské Ho Či Minovo Město, brazilské Rio de Janeiro nebo indická Bombaj.
Změny klimatu mají vliv na četnost výkyvů a extrémů v počasí, hurikánů a dalších přírodních katastrof. I ty vyhánějí lidi z domovů. Mezi lety 2008 a 2021 opustilo domov kvůli nějaké katastrofě, ať už dočasně, nebo navždy, přes 342 milionů lidí po celém světě.
Ana Morazanová a její přítel Fredi Juarez nevypadají jako typičtí běženci z Hondurasu. V uprchlickém táboře v mexickém Juárezu se tak trochu vyjímají. Na svém iPhonu Ana ukazuje fotografie jejich domova u druhého největšího honduraského města San Pedro Sula.
V chudé rozvojové zemi si nežili špatně, oba měli stálé zaměstnání, dost peněz, svůj dům. Pak ale během listopadu roku 2020 středoamerickou zemi zasáhl hurikán Eta a po něm hned další hurikán Ida. Ana a Fredi, stejně jako dalších 1,7 milionu obyvatel Hondurasu a sousední Guatemaly, přišli o všechno.
Půjčili si proto peníze a vyrazili na cestu do Spojených států spolu s dalšími tisíci středoamerických uprchlíků. Jsou příkladem toho, na co odborníci poukazují stále častěji: klimatická změna nevyhání z domovů už jen ty nejchudší, týká se všech.
Cesta na sever je plná nebezpečí. Na koridory migrantů útočí ozbrojenci. Anu s Fredim dokonce v Mexiku unesli bandité a dva dny je drželi na banánových plantážích, dokud jim nezaplatili výkupné. Teď čekají v uprchlickém táboře v Mexiku na šanci získat azyl v USA.
Chudí obyvatelé středoamerických republik odcházejí k hranicím Spojených států hlavně kvůli násilí, gangům, drogovým kartelům, korupci a chudobě.
Před dopady klimatické změny ale už utíkají i ti bohatší. Přívalové deště a hurikány jsou v téhle oblasti stále častější a ničivější, stejně jako sucho mezi obdobím dešťů.
Hurikánová smršť, která přišla během jednoho měsíce před dvěma lety, způsobila humanitární krizi.
Hurikány nejsou žádnou novinkou. Po neobvykle silné sezoně v roce 2020 ale vědci přišli se zjištěním, že na síle a četnosti hurikánů má svůj podíl i klimatická změna. „Je velmi pravděpodobné, že změna klimatu přispěla k tak anomálně teplému oceánu,“ komentoval hurikánovou sezonu před dvěma lety James P. Kossin z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru. Oteplující se klima ovlivňuje teplotu oceánského povrchu, množství deště na daném území, silnější vítr a chování bouří. V roce 2020 vzniklo nad Atlantikem rekordních 30 bouří a 14 z nich se proměnilo v hurikán.
Global Climate Risk Index
1
Portoriko
2
Myanmar
Haiti
3
Pákistán
8
4
Filipíny
Mozambik
5
9
Thajsko
6
Bahamy
Bangladéš
7
Zdroj: reliefweb.int
Nejhůře postižené země extrémními výkyvy počasí, které způsobuje klimatická změna, jsou zpravidla ty nejchudší. Klimatická migrace ale dopadá i na bohatší státy, a nejen proto, že bývají logickým cílem uprchlíků. Ve Spojených státech se v posledních letech stovky tisíc lidí potýkají s lesními požáry, další desítky tisíc lidí zase s povodněmi. Lesní požáry už pravidelně spalují jihoevropské státy.
V současnosti jsme svědky největší migrační vlny v historii. V roce 2020 bylo na světě přes 100 milionů uprchlíků, což bylo třikrát více než deset let předtím. Více než polovina světové populace navíc žije v chudobě. Uprchlíků, kteří utekli kvůli klimatickým podmínkám, je už teď více než těch, kteří prchají před válkou.