Prosím? Říkal jste Haifa?
Izrael už vede přes měsíc svoji další válku. A znát je to dokonce i na pražské Ruzyni u přepážek letu ČSA do Tel Avivu.
Mezi pasažéry je také Izraelec Rony se svojí matkou a desetiletou dcerou Gilli. V Haifě mají dům, ale zatím chtějí zůstat u příbuzných v Tel Avivu. Dokud nebude jisté, že na jejich město nedopadnou žádné rakety.
"Přijeli jsme do Prahy nejprve na čtrnáct dní. Když válka pokračovala, zůstali jsme dalších čtrnáct dní. Ale teď už se musíme vrátit," tvrdí Rony, jehož matka se v Československu narodila a oba mluví česky. "Stejně jsme si to tady moc neužili. Pořád jsme mysleli na to, co se děje doma," dodává.
Sever Izraele se stal za poslední měsíc válečnou zónou. Kdo tam nemusí, nemíří tam.
V půjčovně automobilů na telavivském letišti se úřednice autopůjčovny ptá, zda se při odpovědi na místo pobytu v zemi skutečně nepřeslechla. "Prosím? Říkal jste Haifa?"
Sirény a kaťuši na přivítanou
A příjezd do města potvrzuje Ronyho obavy, že třetí největší město Izraele a jeho hlavní přístav se ještě nevrací k normálnímu životu.
Houkají sirény, hlasící přílet kaťuší Hizballáhu.
Po několikasekundové pauze se město rozezní výbuchy na mnoha místech. Přibyly další z více než tři tisíc raket, které Hizballáh na sever Izraele za měsíc odpálil.
Kirjat Šmona.
Skutečné bojiště
Skutečné izraelské bojiště této války leží ale ještě dále na severu. Třicetitisícové město Kirjat Šmona. Leží blízko hranic,takže Hizballáh je schopen ho zasáhnout i hluboko zevnitř Libanonu - z míst, kde izraelská armáda neoperuje.
Téměř všichni obyvatelé Kirjat Šmonu opustili, vláda některé z nich odvezla pryč speciálně vypravenými autobusy. Ulice křižují jen vojáci a policisté, kopce nad městem i pozemky v jeho okolí jsou sežehnuté ohněm po dopadu kaťuší.
Mezi těmi,kteří v této nejpostiženější oblasti zůstávají, jsou manželé Rafi a Ruth Weinmannovi. Žijí v kibucu Sde Nechemia, tři kilometry od Kirjat Šmony. Oba pocházejí z Československa: Rafi z Ústí nad Labem, Ruth z Brna. Do Izraele přišli v roce 1949 a přestože tam zažili hodně válek, tahle je pro ně nejhorší.
"Poprvé se stalo, že sem přímo do kibucu spadla bomba. Kousek od našeho domu. V některých dnech i nocích je pořád slyšet palbu. Našich vojáků na Libanon i kaťuší, které dopadají sem. Moc jsme toho za poslední měsíc nenaspali," říká Rafi Weinmann.
Rodiny s malými dětmi odešly už dříve, zůstala jen část obyvatel. Ti mají k dispozici několik krytů, z nichž ty nejstarší pocházejí už ze šedesátých let.
"Příliš nevycházíme ven, vůbec nejezdíme po silnicích. Spadnout to může kamkoliv a přece jen - je to čtyřicet kilo dynamitu," říká jeho manželka Ruth, která už na začátku války na jejich dům vyvěsila velkou izraelskou vlajku.
Věřila jsem, že válka už nebude...
V domku vedle bydlí Lisa Gidronová. Dětství prožila rovněž v Československu, druhou světovou válku strávila v koncentračním táboře. Do kibucu přišla v roce 1946, ještě před vznikem Izraele.
Navštívil jsem ji tady před šesti lety poté, co se izraelská armáda z Libanonu stáhla. Tehdy věřila, že žádná válka už nebude. Klid ale trval jen šest let.
"Hned druhý den, co začalo střílení, dopadla raketa několik metrů za můj dům. Seděla jsem v křesle a cítila, jak se třese," vypráví Lisa Gidronová.
Sama se v krytech už neschovává, protože chodí o berlích a nemůže tam dojít včas.
Přestože bombardování dál pokračuje, příměří a příchod mezinárodních jednotek na jih Libanonu se blíží.
Rafi Weinmann se dívá směrem na okolní kopce, sežehnuté kaťušemi a předpovídá, že Hizbaláh bude i v budoucnu pro Izrael problém. "Jsou velmi silní. Udělali jsme chybu, že jsme mu dovolili se takhle vyzbrojit. Je to vlastně armáda - jenom nemají tanky a letadla. Jsou fanatičtí a velmi odvážní. Jestli bude navždy klid, nevím. Příměří a příchod mezinárodních vojáků je ale asi maximum, čeho jsme mohli dosáhnout."
| |
