Nairobi /od našich zvláštních zpravodajů/ - Když Keňa před pěti lety s velkou pompou znovu zaváděla systém bezplatného základního vzdělání (v 80.letech od něj musela upustit na nátlak Světové banky a Mezinárodního měnového fondu požadujících omezení veřejných výdajů), mnozí tento krok vítali jako tu nejlepší investici pro budoucnost země.
Zkušenosti ale ukazují, že mezi ušlechtilými záměry a realitou nadále zeje hluboká propast. Vůbec nejmarkantněji je to vidět v hlavním městě Nairobi, kde do školy stále nechodí až 60 procent všech dětí.
V plné nahotě se tak odhaluje zdejší paradox, kdy bezplatné vzdělání je dostupné jen těm lépe situovaným, zatímco ti nejpotřebnější na něj nedosáhnou.
Slumy sobě
Přes 70 procent obyvatel keňské metropole totiž žije v některém ze zdejších slumů, kde téměř žádné veřejné školy nejsou (z celkových 230 jen čtyři).
Vláda je tam nezřizuje, neboť tato neformální chudinská sídliště vznikala v průběhu času de facto nelegálně na půdě, která patří někomu jinému (nejčastěji právě státu), a zdejší obyvatelé jsou tím pádem považováni za squattery bez nároků na jakékoli veřejné služby včetně státem garantovaného vzdělávání.
Pro zdejší komunity ale život na okraji společnosti není volbou ani cílem, a tak se snaží svým dětem zajistit alespoň náhradní vzdělávání prostřednictvím tzv. neformálních škol. Těch dosud v Nairobi vzniklo přes tisíc. Problém ale spočívá v tom, že se za ně musí platit, aby mohly fungovat alespoň na elementární úrovni.
"Školné je u nás dvě stě šilinků měsíčně (asi 50 korun - pozn. red.). Je to naprosté minimum, pro spoustu rodičů - většinou jde o svobodné matky či vdovy - je to ale i tak příliš," vysvětluje Charles Ocheng, ředitel neformální komunitní školy St. Christine ve slumu Kibera.
O 148 žáků se tu stará devítičlenný pedagogický sbor, tvořený vesměs mladými dívkami, jako je 22letá Diana Tuju, která učí už čtvrtým rokem a vystřídala několik neformálních škol v Kibeře:
"Je to spíš dobrovolnická práce než opravdové zaměstnání. Děláme to, protože ta děcka potřebují naši pomoc, ale živit se tím pořádně nedá. Někdy dostaneme pět set, někdy tisíc šilinků za měsíc. Rodiče bohužel s placením školného často otálejí, nebo ty peníze jednoduše ani nemají," říká mladá učitelka.
Dětská práce
Spousta rodičů proto své děti místo do školy posílá vydělávat, aby alespoň trochu vylepšily rodinný příjem. Příležitostných zaměstnání se pro ně vždy najde dost.
"Tou vůbec nejrozšířenější formou dětské práce je asi nošení kbelíků s vodou a výkaly," popisuje situaci v Kibeře Wafula Wanjala z nevládní organizace Coexist. "V Kibeře totiž zcela chybí kanalizace a jelikož tu žije na milión lidí, dovedete si představit, jak to vypadá. Děti riskují své zdraví či dokonce životy, protože latríny čistí holýma rukama."
Vůbec nejzranitelnější jsou ale sirotci a děti ulice, kterých přitom každým rokem přibývá až o dvacet procent v důsledku epidemie AIDS a tíživé ekonomické situace.
Mnoho z nich se živí prostitucí, ať už v Nairobi nebo v Mombase, vyhledávaném turistickém letovisku, kde je na vzestupu také dětský pornoprůmysl. Některé z nich zase padnou do spárů organizovaným kartelům, pro něž pak žebrají či vykonávají jinou otrockou práci. Ty (relativně) nejšťastnější končí jako pomocníci v domácnosti.
"Jejich plat se pohybuje někde mezi osmi sty a půldruhým tisícem šilinků, přičemž minimální mzda je podle zákona 6200. Když přitom pomyslím na miliónové platy našich poslanců, je mi z toho smutno," dodává Wafula Wanjala.
Aktivisté po vládě nechtějí o nic více (a nic méně), než aby pohlédla pravdě do očí, přisazuje si profesor Oboayo Digolo z Nairobské univerzity:
"Slumů se v příštích deseti či spíše dvaceti let stejně nezbavíme. Měli bychom se tedy alespoň snažit o zlepšení životních podmínek v nich a zajištění základních služeb včetně vzdělání."
Vláda: Pomůžeme, ale kdo pomůže nám?
A právě k tomu se podle aktuálních náznaků skutečně schyluje.
"Letos na jaře došlo ke skutečnému průlomu, když se nám podařilo navázat dialog s vládou o nutnosti rozšířit síť oficiálních státem uznaných škol i do slumů. Zdá se, že ministři si uvědomují, jak závažný problém dětská práce představuje, a chápou, že je potřeba tomu čelit zvýšením dostupnosti kvalitního vzdělání," říká Victor Odero z nevládní organizace Concern, jež stála u zrodu koalice Urban Slums Basic Education Campaign (USBEC).
Náměstek ministra školství Mbarak Twahir počátkem listopadu na konferenci v Nairobi oznámil, že jeho úředníci nyní pořizují kompletní registr neformálních vzdělávacích zařízení v zemi, aby tyto instituce mohly dostávat státní podporu jako všechny ostatní školy. Je však více než zřejmé, že možnosti státu jsou omezené:
"Vláda zatím nedokáže stanovené cíle (bezplatné vzdělání pro všechny - pozn. red.) naplnit sama a musí se nadále spoléhat na spolupráci s ostatními zainteresovanými partnery, ať už jde o nevládní organizace, mezinárodní dárce nebo jednotlivé komunity," vysvětlil náměstek Twahir.
I on sám dobře ví, že bezplatné školství není zcela zadarmo. Pokud například rodiče nedokážou svým dětem zajistit jídlo a děti si na něj samy musí přes den vydělat, do školy nepřijdou.
"Rádi bychom rozšířili státní výživový program na školách, ale máme kvůli nárůstu cen potravin problémy vůbec udržet jeho rozsah. V tuto chvíli krmíme na 1,2 miliónu školáků v celé zemi a intenzivně hledáme pomoc, abychom to číslo alespoň zachovali," přiznal Mbarak Twahir.
Není těžké uhodnout, na které dveře bude keňská vláda co nevidět klepat, až se 20. ledna ujme funkce amerického prezidenta „ztracený syn" Barack Obama.
