Kontejnerová loď Ever Given, která v minulých dnech blokovala Suezský průplav, není jediná, která kdy v kanálu "uvázla". Peterovi Flackovi bylo jen 16 let, když se začal plavit s nákladem po světových mořích. V březnu 1967 v anglickém Liverpoolu nastoupil na loď s názvem Agapenor. Cílem byl Singapur, odkud se plavidlo naložené dřevem, gumou, látkami a dalším zbožím mělo vrátit zpátky.
"Z orientu jsme většinou spěchali plnou rychlostí do Británie. Tentokrát byla ale na zpáteční cestě ještě jedna zastávka: jemenský přístav Aden. Měli jsme zde naložit dodávku munice," vypráví námořník ve svých vzpomínkách na serveru Nautilus International.
Až pak měla loď proplout Suezem, necelých 200 kilometrů dlouhým kanálem mezi egyptskou pevninou a Sinajským poloostrovem, který tehdy stejně jako dnes ovládal Egypt. Plavidla ho zdolávala po malých skupinkách, podle Flackových vzpomínek vepředu zpravidla pluly ropné tankery a za nimi nákladní lodě.
Pátého června v osm hodin ráno, ani ne ve třetině cesty kanálem, si Flacka zavolal kapitán lodi. "Právě jsem slyšel na stanici BBC, že vypukla válka mezi Sjednocenou arabskou republikou (dnešní Egypt a Sýrie, pozn. red.) a Izraelem," řekl Flackovi, který měl službu na můstku lodi.
Za necelou hodinu se objevila první letadla, izraelské stíhačky Mystere. Kryté námořním konvojem i oslepujícími paprsky nízko stojícího slunce přelétly nad egyptské území a zdevastovaly místní a později i syrské a jordánské letectvo. Posádky Flackova Agaperonu i dalších 13 lodí z konvoje nálet sledovaly z bezprostřední blízkosti. "Byl rychlý, zuřivý a zničující," vzpomíná britský námořník, který dokonce zvládl události vyfotografovat. Snímky má k dispozici server 99percentinvisible.
Československá Lednice
Arabská strana ztratila nadvládu nad Sinajským poloostrovem a frontová linie se tím přesunula přímo do Suezského průplavu. Konvoj lodí, jejichž posádky přežily bez úhony, se v té době nacházel ve vodách Velkého Hořkého jezera, které rozděluje kanál na dvě části. Mezi plavidly byly britské, západoněmecké, polské či americké lodě. A také MS Lednice, která patřila společnosti Československá plavba dunajská.
Plula z Džibuti, přístavu tehdy patřícího Francii. Na palubě byla i manželka prvního důstojníka Jiřího Kudrny Pavla a jejich malý syn. "Nebyla to loď velká ani zásobená na delší dobu. Hlavní byly problémy s vodou," vzpomínala na své zážitky v roce 2003 v dokumentu České televize.
Štefan Čertezni, jeden z členů posádky, pak popisuje, že Lednice byla svázaná v trojici s dalšími dvěma loděmi. Jednou z nich byl britský Agapenor Petera Flacka. Že je naložen mimo jiné i výbušninami, podle Čertezniho slov nevěděli. "Kdyby tu loď zasáhli, tak tu nejsem," míní.
Germany: Church services
— Jammy History (@HistoryJammy) March 25, 2021
Bulgaria: Film nights
Sweden: Pool parties
Poland: Healthcare for all
France: a community garden
British: Football and lifeboat racing
Czechoslovakia and America: good vibes (I can’t find anything specific) pic.twitter.com/BSBcbH8rxN
Námořníci doufali, že jim každým dnem bude povoleno kotviště opustit. Egyptská strana se ale místo toho rozhodla průplav fyzicky zablokovat kamením a vraky starých lodí.
"Byl to obranný mechanismus. Nechtěli, aby k průplavu měl přístup Izrael, (…) a když ho nesměl použít nikdo, nemohla se tam dostat ani žádná nepřátelská mocnost," vysvětluje Cath Senkerová, autorka knihy Uváznutí v šestidenní válce, která se událostmi zabývá.
"Cítili jsme se zapomenutí a neinformovaní. Život přešel do módu přežití. Udržovali jsme lodě, hráli karty, zpívali, hráli šipky, plavali a poslouchali hudbu. Pamatuji si, že tehdy byli hodně populární Beach Boys," popisuje život v nečekaném vyhnanství Peter Flack. Návštěvy mezi jednotlivými plavidly nebyly podle něj tak časté, občas si ale námořníci vyměňovali zásoby jídla. Vzpomíná i na případ, kdy si posádka vyrobila improvizovaný surf a on sám na něm nechtěně přejel příliš blízko egyptské straně pevniny, kde na něj vojáci začali střílet.
Flotila už tou dobou stála na jednom místě tak dlouho, že ji pokryl pouštní prach. Začalo se jí proto přezdívat "žlutá".
V týdnech a měsících po skončení války Egypt nakonec dovolil všem členům posádky z místa odejít. Peter Flack se vrátil přes Káhiru do Anglie a po několika týdnech odpočinku na venkově se vydal na další plavbu.
Vánoce i olympiáda
Jenže lodi nemohly nikam a rejdařské společnosti se jich ani cenného nákladu nechtěly jen tak vzdát. Stále doufaly, že se Suez znovu brzy otevře. Najaly proto nové posádky, aby lodě udržovaly připravené k vyplutí.
Jedním z prvních nových rekrutů byl Brit George Wharton. Vzpomíná, jak lodě "uprostřed jezera, uprostřed pouště, uprostřed válečné zóny" bojovaly s nedostatkem zásob. Námořníci si brzy uvědomili, že pokud budou více spolupracovat s posádkami z ostatních lodí, budou se mít lépe. V říjnu proto založili Spolek Velkého Hořkého jezera (Great Bitter Lake Association, GBLA).
V rámci spolku námořníci obchodovali se zásobami a organizovali závody na záchranných člunech. "Na palubě jedné lodi vzniklo fotbalové hřiště. Polská loď měla lékaře a stala se ošetřovnou. Švédská měla posilovnu," píše server 99percentinvisible. Zatímco OSN hledala způsob, jak konflikt vyřešit, námořníci oslavili první Vánoce. O plovoucí jedličku se postarali Poláci, u západních Němců byly mše a na palubě bulharského Vasila Levského zase kino.
Spolek GBLA v dobách své největší slávy vydával dokonce vlastní poštovní známky, ručně malované a uznávané Egyptem. Jedna svým motivem znázorňovala olympijské hry Velkého Hořkého jezera, které se konaly souběžně s olympiádou v Mexiku v roce 1968. Všechny jsou dnes ceněnými raritami pro sběratele. Podle Petra Valdnera, který o historii lodí v Suezu napsal knihu, přišli s vyráběním poštovních známek Češi a Poláci.
Lodě nakonec v Suezu zůstaly osm let, pak se státy po další válce dohodly na zprovoznění průplavu. Na palubách se podle spisovatelky Senkerové vystřídaly tři tisíce mužů, část z nich na společné dobrodružství vzpomíná při pravidelných setkáních.
V roce 1975 už byla většina lodí tak poničená, že ze Suezu nemohly samy odplout a musely být odvlečeny. Výjimkou byly západoněmecké MS Nordwind a MS Münsterland. Ty se vrátily s velkou slávou do přístavu v Hamburku, kde je vítaly desítky tisíc nadšenců.
Československá MS Lednice byla posléze opravena v loděnicích v chorvatské Rijece a sloužila až do roku 1989, kdy ji Československá plavba dunajská vyřadila. Podle informací serveru Interez.sk ji prodala do Indie, kde skončila o pět let později po útoku tamilských separatistů na dně oceánu u pobřeží Srí Lanky.
