Analýza - Jachta v černohorském přístavu, pravoslavný klášter v bosenských horách nebo útulná dača poblíž Moskvy. To jsou jen některá z míst, kde se údajně skrýval vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič.
Celých dvanáct let na útěku zahaluje dodnes mlha spekulací a účelových tvrzení. S jistotou není možné říct, jestli Karadžič často cestoval, nebo měnil jen několik adres.
Co tedy vedlo k dopadení jednoho z nejhledanějších předpokládaných válečných zločinců? Nebyl to žádný ohromující zásah, ani utahující se smyčka tajných služeb. Karadžičova hvězda totiž pohasla a postupně ho opustila nejen jeho aureola hrdiny, ale i jeho ochránci.
I proto se nakonec Karadžič mohl skrývat jen za cenu toho, že změnil svou vizáž a žil pod cizím jménem.
Vše o dopadení Karadžiče
Koncem 90. let bylo přitom všechno jinak. Spekuluje se o tom, že v době, kdy mezinárodní společenství po někdejším vůdci bosenských Srbů intenzivně pátralo, měl kolem sebe Karadžič celou hierarchizovanou skupinu.
Patřili do ní plánovači, mecenáši, ale i obyčejní ochrankáři. Skrývání a ostraha hledaného psance stály podle serveru findingkaradzic.com měsíčně kolem 200 tisíc dolarů.
Peníze šly také ze státních firem, v jejichž představenstvu zasedali členové Srbské radikální strany, jedné z nejsilnějších stran v zemi, která obžalované na seznamu haagského tribunálu ochraňovala.
Nejhledanější básník na světě
Částečně si na sebe ale vydělával Karadžič sám: v době, kdy se po něm slehla zem, stačil vydat čtyři knihy, a to včetně románu Zázračná kronika noci nebo reedice své oblíbené knížky dětských pohádek Zázrak-nezázrak (Ima čuda, nema čuda).
Podle šéfa nakladatelství IGAM Miroslava Toholje putovaly rukopisy vždy "tajnými kanály a elektronickou poštou".
Seznam podporovatelů se ale úžil a po zveřejnění jejich jmen v novinách i ve zprávě ministerstva vnitra Republiky srbské začalo být podporování Karadžiče pro podnikatele nepříjemné.
Karadžiče nakonec nepodrželi ani jeho blízcí. Manželka Lijljana si přála jeho návrat, byť za cenu toho, že Radovan skončí u soudu.
Podobně ho nabádal i metropolita Amfilohije, dlouholetý přítel Karadžičovy rodiny. "Nevím, co by měl udělat. Já sám bych se ale nechal vydat do Haagu," řekla před třemi lety úřadující hlava srbského pravoslaví.
Čekal na hvězdnou hodinu. Ta ale nepřišla
Karadžič tak nakonec mohl unikat, ale jen za cenu toho, že se vzdal vlastního mýtu. Přijal cizí jméno a živil se obyčejnou prací řadového medika jurodivého vzezření a bez odpovídajícího vzdělání. Stal se tak průměrným penzistou, kterým ale nikdy být nechtěl.
"Hořím jako cigareta na neklidných rtech. Všemi udolán, čekám za jitra na svou hvězdnou hodinu," napsal Karadžič v jedné z básní uveřejněné před třemi lety ve sborníku Pod levý prs století (Pod levu sisu veka).
Jeho velká hodina ale nikdy nepřišla. A pravděpodobně už nepřijde ani v Haagu.
