"Kdyby se mě někdo předtím zeptal, jestli by čínská vláda nechala zabít stovky, možná tisíce demonstrujících, řekl bych, že ne," uvažuje letos pětapadesátiletý Wu-er Kchaj-si v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Přesto se to stalo. Komunistický režim protesty za svobodu na Náměstí nebeského klidu krvavě potlačil 4. června 1989. Skutečný počet obětí Peking dodnes tají.
Wu-er Kchaj-si se stal jedním z vůdců demonstrací hned na jejich začátku. Náhodou, jak sám říká. Ocitl se mezi prvními studenty, kteří přišli do centra čínského hlavního města protestovat. Nakonec za podpory asi milionu dalších lidí požadovali po vládě ekonomické reformy, ale také svobodu slova nebo vznik opozičních politických stran.
"Doufali jsme, že když budeme s komunistickým režimem spolupracovat, budeme mít lepší budoucnost," popisuje Wu-er Kchaj-si, který do Prahy přijel na festival Jeden svět. Uvedl na něm dokument Vyhnanci, zachycující osudy některých vůdců demonstrace. "Režim na vyjednávání připravený nebyl, což jsme pocítili na vlastní kůži. Počítali jsme s vězením, ale ne s masakrem."
Žalář mu nakonec také hrozil. "Byla to bizarní doba," říká o dnech, které po masakru následovaly a kdy se jeho jméno objevilo na druhém místě seznamu nejhledanějších osob v Číně. "Chtěli se ujistit, že těch 21 studentů dostanou. Všude jsem viděl svůj ošklivý obličej - každou hodinu byl v televizi, všude visely plakáty," popisuje zátah na studentské vůdce.
Wu-er Kchaj-si se také dozvěděl, že ho komunistická policie plánovala odstranit. "Chtěli zatknout jedničku, dvojku ne. Vojáci prý dostali rozkaz, že pokud mě uvidí, mají mě zabít a že to pak vysvětlí jako bránění se zatčení. Roli asi hrálo i to, že jsem Ujgur. Většina Číňanů by pravděpodobně nebyla smutná, kdyby zabili ujgurského studenta," vypráví. Tato muslimská menšina v Číně čelí krvavým perzekucím dodnes.
Demonstrace a masakr na náměstí Nebeského klidu
Demonstrace na náměstí Nebeského klidu, čínsky Tchien-an-menu, se konala od 15. dubna do 4. června 1989 v hlavním městě Pekingu. V jejím čele stáli studenti, postupně se ale přidali lidé různých věků a profesí. V Pekingu protestoval asi milion lidí, další v menších městech po celé zemi. Demonstranti požadovali demokratizaci společnosti, ekonomické reformy a možnost politické soutěže.
Vláda koncem května vyhlásila výjimečný stav a vyzvala protestující k vyklizení náměstí. To však studenti odmítli. V noci ze 3. na 4. června se začaly směrem k dějišti demonstrací valit tanky a vojáci pálili po civilistech. Přesný počet obětí není znám. Odhady se pohybují od stovek až k deseti tisícům.
Téma masakru na náměstí Nebeského klidu je v Číně dodnes tabu, událost se nepřipomíná v médiích a studenti se o ní ani neučí ve školách.
Nejhledanější, kterého nechce Čína zatknout
Ze země se nakonec dostal po dvou týdnech od rozehnání demonstrace a s pomocí hongkongských gangů. S nikým se nestihl rozloučit, v roce 2009 se proto rozhodl, že se do své rodné země vrátí a nechá se zatknout. Jeho jméno ze seznamu nejhledanějších osob nezmizelo ani po dvaceti letech. "Moji rodiče nemládnou a chtěl bych je ještě vidět, i kdyby to mělo být jenom přes sklo," podotýká.
"Sedl jsem si se svou rodinou, včetně dvou mých v té době malých dětí, a řekl jsem jim, že se chystám udělat něco, co pravděpodobně povede k tomu, že mě dlouho neuvidí. Ale pokud to neudělám, tak nikdy neuvidím své rodiče," vysvětluje. Rozloučili se a on nasedl na letadlo do Macaa, do jediného čínského území, kam nepotřeboval vízum a kde by ho měla policie zatknout.
Po pár dnech, které strávil v cele na letišti, ho ale vláda poslala zpátky na Tchaj-wan, kde nyní bydlí. Další pokus o návrat do vlasti udělal o rok později ve Spojených státech, kde se snažil dostat na čínskou ambasádu. "Podal jsem i oficiální žádost o zatčení. Nakonec přede mnou ambasádu zavřeli a stáhli rolety," vzpomíná. Podobně selhaly i jeho další dva pokusy.
Tuto neochotu si vysvětluje tím, že pekingská vláda stále není připravena na dialog, "ani kdyby proběhl před soudem". "Zemřu v exilu? Nikdy se nebudu moct vrátit domů? Pravděpodobně," shrnuje.
Zklamání z reakce Západu
Přesto Wu-er Kchaj-si dosud nepřestal usilovat o novou, reformovanou Čínu. Na rozdíl od roku 1989 chce tentokrát ale pomoc okolního světa. "V roce 1989 jste nás podporovali," říká o západních státech. "Neříkali jsme, že je vaše práce pomoct nám, jen jsme chtěli, abyste si vybrali tu správnou stranu. Když ale zabili Liou Siao-poa, změnil jsem názor," dodává o držiteli Nobelovy ceny míru, který byl z čínského vězení propuštěn v roce 2017 krátce předtím, než zemřel na rakovinu.
"Teď už ale říkám, že to je vaše práce, máte k tomu morální povinnost, protože svým chováním podporujete tento režim. Možná k tomu máte i zákonnou povinnost, podívejte se do svých ústav, určitě tam je nějaký odstavec, který říká, že nemůžete spolupracovat se zeměmi, které porušují lidská práva. Ale západní svět Číně ustupuje 34 let," tvrdí.
Kritiku směřuje i na Česko. "Jste země, kde se uskutečnila sametová revoluce. Země, kde byl prezidentem Václav Havel. Ze všech lidí v Evropě byste vy měli být schopni nejlépe vidět, že dohody s komunistickým režimem nemohou fungovat," míní.
