Berlín - Minulé není mrtvé, dokonce ani neuplynulo. Oddělujeme ho od sebe a odcizujeme se tak sami sobě.

Slova, která napsala německá prozaička Christa Wolfová ve své knize Vzory dětství (Kindheitsmuster), pro ni platí víc než pro koho jiného.

Na jednu stranu nejoceňovanější (východo)německá autorka minulého století, kterou popotahovala všudypřítomná státní bezpečnost Stasi, na druhé straně spisovatelka, která věřila myšlence komunismu a po sjednocení Německa na ni "praskla" její temnější, agentská minulost.

Kauza Christy Wolfové vykazuje mnohé podobnosti s odhalením a následnou diskusí kolem případu Milana Kundery - oba jsou stejný ročník, oba působili jako funkcionáři svazu spisovatelů, Wolfová i Kundera patřili oba ve své době mezi výkvět mladé socialistické literatury.

A v neposlední řadě byli oba po roce 1989 obviněni z udavačství.

Jenže tady srovnání končí - zatímco Kundera o své minulosti zarytě mlčí, Wolfová na vyrovnání se s nařčením, že pomáhala utužovat režim založený na špehování a perzekuci, založila svůj porevoluční literární sebezpyt.

"Doslova mi vstaly vlasy hrůzou na hlavě, byla bych přísahala, že by se mi to nemohlo přihodit," řekla v roce 1993 Wolfová v rozhovoru na stanici RBB krátce poté, co jí novináři předložili útlý svazek, v němž byla její hlášení z počátku 60. let.

Sama přiznala, že se nejméně čtyřikrát sešla s muži, kteří se jí vyptávali na kolegy z branže. Netvrdí ale ani, že by jí vůbec nic nedošlo. "Tehdy jsem ještě nevěděla, že jsem měla krycí jméno a psala hlášení. Velmi účinně jsem potlačovala, že by šlo o postup, který by mohl vyústit ve svazek tajné spolupracovnice," doplnila Wolfová.

Více než o konkrétním udání či neudání vypovídá kauza Wolfová o specifickém postavení východoněmeckého intelektuála a jeho ambivalentním vztahu k režimu. I když - podobně jako v Československu - mnozí kritizovali nesvobodu projevu a potlačování lidských práv, v NDR drtivá většina disidentů věřila v reformu strany a demokratické, rozuměj socialistické Německo.

A paradoxně to byli i lidé, kteří jinak čelili sledování ze strany Stasi, což ostatně dobře vystihl i film Životy těch druhých.

Jít s hlavním proudem neznamená, že o vás Stasi nejeví zájem. Situaci z filmu Životy těch druhých zažila i Wolfová. | Foto: Bontonfilm

Trochu nadneseně lze říct, že v NDR byli lidé jako Wolfová svědomím národa. I když se mnozí nijak neangažovali a cítili se opuštění, na své jiné, socialistické Německo nedali dopustit.

"To, že jsem zůstávala u praporu, jak tomu říkáte, samozřejmě mnozí z těch, co se domnívali, že ten prapor drží, brzy začali považovat za absolutní odpadlictví. Mohla jsem tam zůstat - teď nemyslím jen NDR, ale i ten prapor - protože jsem kolem sebe měla tolik lidí, kteří šli stejným směrem a společně jsme si ještě nějakou dobu mysleli, že právě my dostaneme zemi do správných kolejí," vysvětlila pocity "vnitřní emigrace" Wolfová.

A nemluvila přitom zdaleka jen sama za sebe.