Praha - Česko je mistrem světa. Jen málokdy se poštěstí tuto větu pronést v souladu s pravdou, výjimečně se povede triumfovat na šampionátu v nějakém kolektivním sportu.
Jednu oázu ale český sportovní fanoušek má. Lední hokej. Oázu, která se v posledních letech zdála poněkud vysychat, ale naštěstí jí zánik nečeká.
Češi překonali v semifinále švédský komplex posledních let a ve finále vyrvali zlato ruskému týmu s jeho největšími a nejlépe placenými hvězdami. Česká republika vyhrála v Kolíně nad Rýnem nad Ruskem 2:1.
Letošní triumf byl nejméně očekávaný ze všech, na které kdy Československo nebo Česko v historii Mistrovství světa dosáhlo. Takovým překvapením nebyly dva tituly generace Bubníka a Zábrodského z let 1947 a 1949, ani tři vítězství v sedmdesátých letech, ani žádný z titulů mezi lety 1996 až 2005.
Srovnání snad snese jen s rokem 1985, kdy v Praze Čechoslováci zlomili dlouholeté sovětské prokletí, přestože se v titul moc nevěřilo.
Letos byl tým kolem Jágra složen z málo zkušených hráčů, mnoho hokejistů z NHL z nejrůznějších důvodů odmítlo.
Po porážce 2:3 s Norskem Jágr upozornil, že když hráči z NHL nebudou jezdit, skončíme brzy ve skupině o záchranu. A po porážce od Švýcarska ve stejném poměru nebylo nerealistické domnívat se, že se poprvé nedostaneme do čtvrtfinále.
Pro Růžičku a Jágra by to byl krutý konec, kdyby nenastal obrat. Způsobil ho hněv týmu na to, že mu už nikdo nevěří, všichni ho odepisují a ani konkurenti přímo na turnaji ho neberou moc vážně?
Jako fotbalisté v Anglii
Možná, ostatně vzpomeňme si na fotbalové Mistrovství Evropy v roce 1996 v Anglii. První zápas s Německem Česko prohrálo po ustrašeném a nenápaditém výkonu 0:2. Velké části evropského sportovního tisku tým ani nestál za to, aby se jeho dalšími šancemi zaobíralo.
Češi ale v tuto chvíli zvedli, porazili Itálii 2:1 a ve finále znovu proti Němcům sahali po titulu. Letošní triumf hokejistů vykazuje s tím fotbalovým před čtrnácti lety podobné rysy.
A když už jsme u těch historických paralel, pak je třeba připomenout, že Rusku - dříve Sovětskému svazu - jsme vrátili 32 let starou bolestivou porážku.
V roce 1978 se hrál v pražské Sportovní hale poslední zápas šampionátu mezi Čechoslováky a Sověty. Nám stačila prohra o gól, abychom brali zlato. Potřetí za sebou, po vítězstvích v letech 1976 a 1977.
Prohrávali jsme 0:3, Ivan Hlinka snížil, ale to bylo všechno. Ztichlá hala pak sledovala, jak pohár zvedá nad hlavu kapitán sborné Boris Michajlov. Po 32 letech je tedy účet vyrovnán, tentokrát jsme "zlatý hattrick" zhatili soupeři my.
Mimochodem všimli jste si, že ve volebních letech se nám hokejově daří? S rokem volem se potkalo zlato z Vídně v roce 1996 - první po listopadové revoluci - také z Nagana v roce 1998. A letos tedy do třetice.
Ale v hokeji volby samozřejmě nerozhodují, spíš maličkosti a štěstí. Hororové poslední minuty a sekundy finále nabídly drama, které se vryje do paměti nadlouho, minimálně kvůli nevídané přesilovce šest na tři.
Den předtím Rachůnkova střela v posledních sekundách zápasu se Švédy se štěstím prošla do sítě, Kašparův nájezd mohl skončit na tyčce. A mohl z toho být jen zápas o třetí místo.
Asi i proto tolik Čechů každoročně vyhlíží konec dubna s netrpělivostí, když se blíží Mistrovství světa. A bude tomu tak dál, i kdybychom třeba za rok ani do toho čtvrtfinále už opravdu nepostoupili.
Šéfové světového hokeje by se měli do budoucna nad jednou věcí zamyslet. Jestli už není čas zvětšit branky. Gólů je málo, výsledků 1:0, 2:1 či 3:1 trochu moc.
