Davao/Manila - Chudoba rozhodně není na Filipínách ničím výjimečným. Podle aktuálních statistik celých 11 miliónů Filipínců (asi osmina populace) žije pod hranicí extrémní chudoby, kterou OSN definuje jako méně než jeden dolar na den.
Přesto tímto souostrovním státem v jihovýchodní Asii tento týden hluboce otřásl případ dvanáctileté Mariannet Amperové, která se oběsila právě kvůli neutěšené ekonomické situaci, v níž se její rodina nacházela.
Amperovi žijí na chudinském předměstí rozlohou největší filipínské aglomerace Davao na ostrově Mindanao a jejich nuzný příbytek nemá přívod vody ani elektřiny. Pět jejich dětí už odrostlo a založilo si vlastní rodiny, Mariannet a její mladší bratr Reynald žili s rodiči.
Jak řekl reportérovi deníku Philippine Daily Inquirer jeden ze sousedů, rodina čelila diskriminaci dokonce i uvnitř této sociálně slabé komunity: "Ostatní děti si s nimi nechtěly hrát, protože jsou špinaví. Jsou chudí a ostatní s nimi nechtějí nic mít."
Peníze do školy
Den před svou dobrovolnou smrtí poprosila žačka šesté třídy základní školy svého 49letého otce Isabela o sto pesos (necelých padesát korun) na školní potřeby. Otec, který nedlouho předtím přišel o místo stavebního dělníka, jí jako již mnohokrát musel říci, ať počká.
Když druhý den ráno sehnal zálohu tisíc pesos za stavební práci, kterou měl později ve městě odvést, bylo už pozdě. Mariannet se oběsila.
"Myslím, že to udělala kvůli naší situaci," řekl nešťastný otec filipínskému listu.
Když se rodiče probírali Mariannetinými věcmi, objevili její deník, kam si necelý měsíc předtím zapsala: "Ve škole už ani nepočítají moje absence."
Isabelo Amper si vybavil, že v daném týdnu jeho dcera nemohla jít do školy, protože pro ni neměli dost peněz na dopravu a jídlo.
V deníkovém zápisku z poloviny října se vyskytuje podobný povzdech, když si rodina nemohla dovolit cestu do kostela na mši.
Jen bych si přála...
Kromě deníku se v Mariannetině pozůstalosti našel dopis, který chtěla odeslat do populárního televizního pořadu Wish Ko Lang (Jen bych si přál/a) na stanici GMA 7, kde vylosovaným výhercům televize plní přání.
"Přála bych si nové boty, tašku do školy a práci pro otce a matku. Táta teď žádné zaměstnání nemá a máma jen občas pere prádlo sousedům," napsala Mariannet a dodala: "Chtěla bych dokončit školu a strašně ráda bych si koupila nové kolo."
Případ Mariannetiny smrti vyvolal na Filipínách velkou odezvu. Od chvíle, co zpráva o její smrti pronikla na veřejnost, plní jímavý příběh titulní stránky novin.
Televize GMA 7 dokonce vyplnila Mariannetina přání a věnovala rodině nejen pár bot a bicykl, ale také jedenáct koz a malý obchůdek sari-sari, jak se na Filipínách říká stánkům se smíšeným zbožím.
Isabelo Amper kromě toho dostal několik pracovních nabídek jako údržbář, skladník či prodavač.
Od města dostala rodina jeden a půl pytle rýže a ministerstvo sociálních věcí a rozvoje poslalo pět tisíc pesos. Šéfka resortu Esperanza Cabralová kromě toho slíbila, že okolnosti Mariannetiny sebevraždy nechá prošetřit.
"Na Filipínách je mnoho chudých lidí, ale na vlastní životy si nesahají," řekla ministryně Cabralová v rozhovoru pro agenturu Reuters.
Boj proti chudobě
Představitelé kampaně OSN za vymýcení chudoby se nechali slyšet, že sebevražda dvanáctileté filipínské školačky by měla posloužit jako budíček.
"Je to krutá připomínka, že bychom měli naše úsilí ještě zvýšit," cituje list Philippine Daily Inquirer Salil Shettyovou, ředitelku kampaně, která sleduje plnění tzv. rozvojových cílů tisíciletí (Millenium Development Goals), které si OSN stanovila v roce 2000.
Prvním bodem tohoto ambiciózního programu, schváleného 189 členskými státy OSN, je snížení počtu lidí žijících pod hranicí extrémní chudoby o polovinu do roku 2015.
Podle Nileemy Nobleové, rezidentní koordinátorky Rozvojového programu OSN (UNDP) v Manile, tento cíl alespoň v případě Filipín nadále zůstává splnitelným.
Podle aktuálních statistik Institutu pro výzkum potravinové politiky (IFPRI) momentálně pod hranicí chudoby, vyčíslené jedním dolarem na den, žije na celém světě jedna miliarda lidí. Jedenáct miliónů z nich právě na Filipínách.
Některé tamní neziskové organizace a levicoví aktivisté však tvrdí, že i přes rekordní růst filipínské ekonomiky, která letos dosáhla nejlepších výsledků za posledních dvacet let, chudoby na Filipínách neubývá, spíše naopak.
ČTĚTE VÍCE: Sliboval pomoc chudým, okrádal stát, dostal doživotí
Může za to podle nich přetrvávající asymetrické rozvrstvení společnosti, kde deset procent bohatých kontroluje 90 procent půdy, střední vrstvy jsou mnohem tenčí než ty sociálně slabé a celou třetinu hospodářství vydržují filipínští gastarbeiteři v zahraničí, kteří svým rodinám domů posílají pravidelné měsíční dávky.
