Modrič (od naší zpravodajky) - Azylový dům v Modriči na severu Bosny a Hercegoviny sídlí v malém dvoupatrovém rodinném domku. Dragana (redakce její jméno změnila kvůli zachování anonymity) ho opouští málokdy, a když už, tak jen na krátkou procházku po zahradě. Přesto se tu prý cítí svobodněji než kdy předtím.
Dragana je vdaná 38 let a má dvě dospělé děti. S nimi si pravidelně telefonuje, jinak s nikým v kontaktu není.
V azylovém domě v Modriči na severu Bosny se ukrývá už devět měsíců. Strach ji ale úplně neopustil. Její manžel je na protialkoholním léčení a ona tady nemůže zůstat navěky. "Bojím se, protože je teď asi hodně naštvaný," přemýšlí Dragana.
Od svého manžela doslova utekla. Posledních zhruba 12 let ji bil. Nikdo z jejího okolí to nevěděl, nesvěřila se žádné kamarádce. Měla strach. Manžel vyhrožoval, že kdyby se to někdo dozvěděl, znovu by ji zbil.
Odejít ale nebylo jednoduché. Dragana nemá vystudované žádné školy, nemá ani praxi. Celý život bydlela na vesnici a starala se o domácnost. Nemá ani vlastní zdravotní pojištění.
Když děti odešly z domu, útoky zesílily a ona se začala bát o svůj život. Dozvěděla se o existenci azylového domu, který založila místní organizace Budućnost, a při dalším manželově útoku zavolala na policii. Tak se dostala sem. Přišla tím ale o všechno, o dům i pozemek, na kterém celý život žila.
S agresory jsme podepisovali smlouvy
Kolik žen s podobným osudem v Bosně a Hercegovině žije, se dá jen těžko odhadovat. Azylový dům v Modriči funguje od roku 2000. Od té doby vyrostlo po celé zemi několik podobných. V prvních letech sem přišly dvě až tři ženy ročně, teď jich je někdy až sto. Sociální úřad do azylových domů posílá jen naléhavé případy.
Momentálně v tom v Modriči moc žen kromě Dragany nežije a ředitelka Jelena Mišićová váhá, jestli je to dobře, nebo naopak špatně. "Když jich máme hodně, je to smutné, ale na druhou stranu jsme rádi, že se šíří povědomí o domácím násilí jako společenském problému. Nemá se to držet v rodině," přemítá.
Statistiky uvádějí, že až každá pátá žena v Bosně má zkušenost s domácím násilím. A mnoho z nich je zároveň na svém manželovi naprosto závislých, stejně jako Dragana.
Plno žen se pak kvůli tomu k násilníkovi vrátí. Proto se v Budućnosti rozhodli pracovat i s manžely klientek, které se v azylovém domě ukrývají. Zpočátku zkoušeli malou fintu. "Podepisovali jsme s nimi smlouvu, ve které se zavázali, že se ke svým ženám budou chovat slušně," popisuje Jelena Mišićová a dodává, že na někoho to zafungovalo.
Asi před deseti lety ale začali poskytovat profesionální psychologickou péči i agresorům, jejichž manželky se do azylového domu dostaly. Vzniklo tak vůbec první mužské centrum v zemi, které pachatelům domácího násilí poskytuje terapii a poradenství. "Stále to není jednoduché, protože to funguje na dobrovolné bázi," vysvětluje.
Do poradny tak může přijít i Draganin manžel. Ona ví, že osamostatnit se nebude jednoduché, a obává se budoucnosti. "Nejsme rozvedení. Uvidíme, co bude, až vyjde z léčebny."
Organizaci Budućnost podporuje humanitární organizace CARE Česká republika v rámci zahraniční rozvojové spolupráce za podpory České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
