reklama
 
 

Strach je větší než bolest. Proč si běženci pálí konečky prstů. A proč cesta z Röszke nikam nevede

2. 11. 2015
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší poslední díl jeho cestovního deníku.

Röszke, Maďarsko (od našeho spolupracovníka) - Odpočíváme na kolejišti provizorního tábora v Röszke. Dobrovolníci v reflexních vestách rozdávají jídlo a oblečení (na místě je i stan sociálního autonomního centra Klinika a brněnské skupiny Food not Bombs). Pracovníci Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) chodí odnikud nikam.

Policisté pevně stojí s rukama vzadu a zhluboka vydechují do ochranné roušky - nezbytného doplňku těch, co s uprchlíky přicházejí do styku.

Běženci, kteří sem přijdou, se snaží co nejrychleji zorientovat. Policisté je nabádají k tomu, aby na cestě vedoucí táborem vytvořili frontu. Následně musí nastupovat do neustále přistavovaných autobusů.

Ty je převezou do uprchlických táborů nedaleko rakouských hranic. Pak se splní jejich zlý sen.

Strašák registrace

V táborech nedaleko Rakouska totiž probíhá tolik obávaná registrace - skrze odevzdání otisků prstů, takzvaného fingerprintu.

Strach cloumá i Husseinem a jeho přáteli. A já vzpomínám na muže, který mi v Makedonii ukazoval, jak si z tohoto důvodu spálil konečky svých prstů.

Chtěl se tak vyhnout přenesení dat o sobě do systému Eurodac, shromažďujícího otisky prstů všech žadatelů o azyl v EU. A obejít nařízení, podle nějž musí uprchlíci žádat o azyl v prvním členském státě EU, do kterého vstoupí.

Obavám nahrává i značně rozšířené povědomí o policejní brutalitě, která je uplatňována v případě, že běženci při odevzdávání otisků odmítnou spolupracovat. Že nejde jen o jakýsi uprchlický mýtus, mi nedávno potvrdil i Amiad ze syrského Damašku, jehož jsem před měsícem poznal na makedonsko-řecké hranici.

"Přijeď prosím (do Švédska) co nejdřív, musím ti říct, co všechno mi tam dělali, jen aby mě přinutili otisky odevzdat," napsal.

Spontánní protest

Husseinova parta čeká na kolejišti na noc. Odpočinek náhle přeruší srocování běženců v naší bezprostřední blízkosti.

Zničehonic se spolu s nimi ocitáme v davu několika stovek osob, jež se shromáždily na protest proti převozu do uprchlických táborů na severozápadě Maďarska, kde je má čekat registrace. Policisté v tmavě modrých barvách uniforem vytvoří dvojitou řadu. 

Členové té první diskutují s běženci různého věku i pohlaví, proč se musí zaregistrovat. Připomíná mi to dialog Husseina s pohraničníkem, mezi nimiž stál čtyřmetrový hraniční plot dělící na mocné a bezmocné.

"Chceme do Irska, tam máme rodinu. Když nás zaregistrujete tady, nemůžu o azyl požádat tam a rodinu nikdy neuvidím, rozumíte?" křičí zoufale mladá žena.

"Rozumíme vám, že nikdo v Maďarsku nechcete zůstat, ale registrovat se musíte. Jste v EU a tohle je naše i vaše povinnost," v klidu odpovídá jeden z policistů. Dav se postupně rozšiřuje o další a další běžence, brzy jich je asi pět stovek. Přesto zůstává u dialogu, k žádnému násilí nedojde.

Diskuse jen stále častěji přehlušuje skandování.

"Liberté! Liberté!"

"No fingerprint, stop fingerprint!"

"We want freedom!"

Pochod neznámo kam

Kolem 22. hodiny se dav náhle dává spontánně do pochodu. Vyráží po kolejích směrem na sever – tam, kde běženci tuší maďarské město Szeget.

Reagujeme rychle, připojujeme se k ostatním. Brzy se dostáváme do čela davu.

Problém je, že nikdo neví, kam vlastně jdeme. Co bude a nebude. Píšu Marii, dobrovolnici v Rözske, že tábor záhy po příchodu zase opouštíme. A že možnost přespat v jednom z dobrovolnických stanů, určených k distribuci oblečení, patrně nevyužiji.

Z kolejiště brzy scházíme na úzké chodníčky v kukuřičných polích. Najít se dají jen díky našim čelovkám.

Jde se příkopy i rovinami. Lidé většinou mlčí, děti nesené v náručích rodičů pláčou, rodiče se v jejich nesení střídají, jednu chvíli jedno z nich nesu i já.

"Proč nám neumožní průchod zemí bez fingerprintu? Já tady nechci zůstat, chci získat azyl v Belgii, kde mám už bratra, to je celé. Maďaři jsou šílení, měli by nám pomoci, ale nepomohou. Koukni na ty rodiny…," říká mi jeho otec, když si jej předáváme.

V doprovodu policie

S Husseinem se snažíme přijít na to, co se to vlastně děje a kam jdeme. Policisté totiž dav doprovázejí. To si uvědomíme vždy, když je noční ticho a oddychování přerušeno zvukem policejní vysílačky.

Po asi dvou hodinách cesty přes pole v dálce spatříme pohybující se světla aut. Silnice na Szeged. Na jednu stranu přichází úleva... nikdo však neví, kterým směrem Szeged je.

Hussein zastavuje projíždějící auto, řidička nám ukazuje správný směr. Do cíle zbývá 12 kilometrů.

Dav se mezitím roztáhl, čehož policie využila k tomu, že pochodující rozdělila na čtyři skupiny. Jsem v první - společně s Husseinovou partou.

Každý kilometr na krajnici zastavují dva autobusy a tři policejní dodávky. Nabírají ty nejvíce vyčerpané.

"Kam je odvezete?" ptám se, aniž bych čekal odpověď. Je mi jasné, že kdo nastoupí, toho čeká cesta k registraci.

Až nebudete moci...

Po zhruba čtyřech hodinách nočního pochodu lidé postupně úsilí vzdávají - a do připravených autobusů nastupují. Ze strany maďarské policie jde o chytrý tah, vlastně jen čeká, až se lidé vyčerpají. Jde to rychle, málokdo byl na spontánní pochod připraven.

Na kruhový objezd nedaleko Szegedu přichází už jen malá skupinka asi stovky běženců. Vede je můj přítel Hussein.

Před námi se zjevuje směrová tabule: Budapešť 187 km.

Otec dvou dětí se ke mně naklání a říká: "Zdejší vláda se k uprchlíkům chová strašně, ale přísahám, půjdeme až do Budapešti, budeme spát na dálnici a čekat na řešení. Nejdeme 40 kilometrů kvůli tomu, abychom dali fingerprint," zdůrazňuje.

"Zapni si kameru a všem tak řekni, co se tady v Maďarsku děje. Jsou tu tisíce lidí bez pomoci. Ať nás jen nechají projít. Nechceme skončit tady, chci začít život jinde."

Kruh se uzavřel

Hussein navrhuje, abychom se na protest vzali za ruce a prošli tak celým Maďarskem až do Rakouska. Nápad se nechytí, na krajnici už vyčerpáním usedají úplně všichni.

Přemáhá nás hlad, dehydratace, touha alespoň na chvíli zavřít oči a zbavit se stresu. Usnout. Snít. Zapomenout.

Obklopují nás policisté, je jich více než těch, co zbyli. Tři přistavené autobusy jsou připraveny spolknout posledních několik desítek běženců.

Nastává chvíle, kdy mi Hussein smluveným signálem naznačuje, že se o skupinu svých iráckých spolu-běženců už nedokáže postarat. A bude muset jednat jen s ohledem na sebe.

Pak se mu z obležení policistů podaří bez povšimnutí dostat. A já ho vidím, jak se svými kamarády Mahmudem a Alim mizí ve tmě kukuřičného pole u dálnice.

Jako by se rozplynul. Nestihli jsme si říct sbohem, ale věřím, že jej ještě uvidím. Jestli to bude v Británii, ukáže čas.

Na konci cesty

Jsou tři hodiny ráno. Autobusy s uprchlíky mizí směr Budapešť, odjíždějí i policisté ve svých dodávkách. Opřený o svodidlo zůstávám na krajnici úplně sám.

Husseinův útěk do tmy a okamžik, kdy se za ním zavřela kukuřičná opona, je posledním obrazem balkánské uprchlické trasy. Obrazem nejisté budoucnosti uprchlíků. Ale i obrazem Evropy jako takové.

Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.

My, jako vědci, v otázce uprchlíků a vysvětlování toho, co se děje, strašně selháváme, migrace zastihla nepřipravené úplně všechny, říká etnolog Michal Pavlásek. V Evropě podle něj chybí solidarita. | Video: Martin Veselovský |  20:34

autor: Michal Pavlásek | 2. 11. 2015

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama