Pasov/Suben (Od našeho zpravodaje) – Z večerní mlhy se Nádražní ulicí v Pasově blíží konvoj dodávek. Policejních.
Auta zastavují před hotelem, vyskakují muži v uniformách s batohy a taškami. Na recepci už mají připravené klíče od pokojů. Recepční vyvolává jména, dotyčný policista si bere klíče a odchází na pokoj.
"Trochu moc policistů, co? Plný hotel," usmívá se později recepční.
Do Pasova nedaleko německo-rakouské hranice se sjíždějí "federálové" z celého Německa. Po obnovení kontrol na nedaleké hraniční čáře. Hlídají dálnici i menší přechody na vedlejších silnicích.
A samozřejmě vlakové nádraží. Po Gevgeliji v Makedonii a budapešťském Keleti je pasovské nádraží dalším, na jehož peronech a v čekárnách se odehrává uprchlická krize.
"Všechno jasné"
Pasov a jeho nádraží jsou nejvýchodnější výspou Bavorska a branou do země pro všechny, kteří sem za bezpečím a lepším životem přijíždějí přes Turecko, Balkán, Maďarsko a Rakousko.
Je 8:35, za pět minut přijede na první nástupiště vlak z rakouského Amstettenu. Města nechvalně známého díky násilníkovi Josefu Fritzlovi, pro Němce ale spojeného spíše s příjezdem velkých skupin běženců. Alespoň tento rok určitě.
Nádraží je zrovna v rekonstrukci, policisté se scházejí do akce mezi stavebními dělníky, haldami písku a nářadím.
"Jedna skupina půjde na třetí nástupiště dozadu, jedna dopředu k vlaku a další počká tady vzadu. Všechno jasné," říká velitel. Muži a dvě ženy zaujímají pozice.
Když vlak zastaví, vše je skutečně jasné. Kromě pár cestujících přijeli jen běženci. Policisté vcházejí do vagónů a předávají je kolegům venku. Běženci jsou drženi odděleně od ostatních, nesmí odejít, ale lze s nimi hovořit.
Zaplatit islamistům, nebo ujet?
Je to obvyklé, jako všude jinde na podobných místech. Hlavně Syřané, několik Afghánců, tu a tam někdo z Iráku nebo jiné země.
Syřan Chalíl dorazil s rodinou. Unavený, ale usměvavý. Manželka se neusmívá. Je na ní vidět, že má všeho plné zuby. "Cestujeme dva měsíce," říká Chalíl.
Byl prý učitelem v Rakce, momentálně hlavním městě Islámského státu. "Dáiš mě nutil, abych vstoupil do jejich vojska. Když nechceš, musíš se vyplatit. Měl jsem na vybranou, jestli dát peníze jim, nebo je dát za cestu do Evropy. Rozhodli jsme se pro to druhé," říká obstojnou angličtinou (Dáiš je Araby užívaný výraz pro Islámský stát – pozn. red.).
Převaděči zaplatil za přejezd do Maďarska, dál se pak dostali vlakem. Předtím byli prý mezi prvními, koho vzali Řekové trajektem z ostrova Chios do Atén.
Odyssea rodiny končí tady, na malém pasovském nádraží. Konečně jsou v Německu.
"Jestli jsem šťastný? To budu, až dostanu azyl a práci," říká Syřan. V tu chvíli vychází ze skupinky další. "Jsi z Dánska?" ptá se. Odpověď "z České republiky" jej zklame a beze slova odchází.
Povinná osmdesátka. Kvůli kolizím s běženci
Policistů přibylo - kromě nádraží - i na dálnici A3, spojující jižně od Pasova Německo s Rakouskem. Ve směru do Rakouska je vše normální, na provoz do Německa už ale dolehla zpřísněná ostraha hranice.
Za řekou Inn mají němečtí policisté několik kontrolních stanovišť. Zaměřují se i na výpadovky z dálnice, nechybí osvětlení pro noční kontroly. V okolních kukuřičných polích končilo po jízdě přes Rakousko mnoho běženců a poslední metry přecházelo pěšky.
Řidiči si už zvykli, že zde musí delší dobu jezdit osmdesátkou, protože opakovaně docházelo ke kolizím aut s procházejícími běženci.
Teď se jede krokem, policie auta zpomaluje. Za sebou se štosují desítky, spíš stovky kamionů. Nejvíce chorvatských, tureckých, maďarských, bulharských.
Policisté se dívají dopředu dalekohledy, jako kdysi čeští, když kontrolovali dálniční známky za předním sklem. Tady je samozřejmě úkolem vytipovat převaděče s dodávkami.
Zdaleka ne všichni musejí zastavit, ukázat pas a otevřít kufr. Ale všichni musejí zpomalit.
První odpočívadlo a parkoviště na německé straně je uzavřené. Obsadila jej policie. Řidiče na to dopředu upozorňuje návěstidlo.
Na odpočívadle v opačném směru stojí příslušník Dálniční ostrahy s červeným automobilem. "Donedávna jsme tady vždy ráno sbírali běžence, které podél silnice vysadili převaděči. Teď už je jich tu méně, hodně přijíždějí vlaky nebo autobusy," říká strážce.
V Švédsku je leccos snazší
S prvními kroky se snaží běžencům v Pasově pomáhat diakonie luteránské církve na ulici Nikolastrasse. Ze své malé kanceláře ve druhém patře organizuje pomoc pedagožka Sabine Aschenbrennerová.
"Naše chvíle přichází tehdy, když po čekání dostanou azyl a musí začít samostatný život v Německu. Pomáháme s výukou jazyka, sháněním práce, kontaktů, bydlení. Ale v Pasově jich mnoho nezůstává," říká.
V rozporu s obecnou představou o Německu jako konečné destinaci podotýká, že mají i dost lidí, kteří usilují o odchod z Německa do Švédska.
"Ve Švédsku je mnohem snazší spojování rodin, můžete tam dostat ze své původní země rychle příbuzné. V Německu je to složitější a je s tím dost papírování," uvádí Aschenbrennerová v prostorách, které nabízejí i základní zdravotnické prohlídky a ošetření.
Pasov a Německo se zatím – i přes obnovení kontrol a přísnější dozor nad hranicí – uprchlíkům neuzavírají. Strážená hranice neznamená zavřená.
Řidič automobilu dálniční ostrahy z odpočívadla na hranici říká: "Nevím o tom, že by od neděle, kdy kontroly začaly, někoho vrátili zpět nebo nepustili dál."
