Machačkala (od našeho spolupracovníka) – V ulicích Machačkaly je oproti předchozím rokům podstatně méně policistů. Ti zbylí jsou sice pořád vyzbrojeni kalašnikovy, atmosféru dagestánské metropole to ale moc nekazí.
Půlmilionové hlavní město Dagestánu nesrovnal ozbrojený konflikt se zemí tak, jako nedaleký čečenský Groznyj. Když pronikli islamističtí radikálové v létě 1999 do Dagestánu, aby tady – právě po vzoru Čečenska – získali kontrolu nad republikou, samotné Machačkale se boje vyhnuly. Moderní mrakodrapy a honosné bulváry, které by zakrývaly rány po krvavých bojích, ji proto nezdobí.
Jedinou výškovou budovou v centru je osmnáctipatrový hotel Leningrad. Sovětská stavba z druhé poloviny 70. let se všemi atributy své doby ční hrdě nad domy, které pamatují založení Machačkaly v 19. století. Jak komunistický režim, tak nové pořádky.
Ty se ostatně na architektuře města podepisují na každé ulici. Neodolal jim ani hotel Leningrad. V jeho přízemí je na místní poměry luxusní japonská restaurace.
Machačkalská kavárna
Trendy moderní doby se prostě nevyhýbají ani Kavkazu, byť v přiměřené míře. Pivní bary nebo fastfoody tady taky nejsou zvláštností.
"Někteří si myslí, že globalizace, která zasahuje i nás, není pro naši společnost cestou správným směrem. Prosazují návrat k tradicím a kořenům," vysvětluje Asja. Sedíme v kavárně poblíž Leninova náměstí. Za námi si tiše povídají děvčata v hidžábech a lžičkami dloubají do zákusků místní provenience.
Tím je "machačkalská kavárna" originální: vlastní svobodou bez viditelných komplexů. Vedle sebe tak mohou usrkávat "lattéčko" zbožné dívky; veselé čtyřicátnice s rozpuštěnými vlasy, které s chutí jedí zákusky, i chlapíci řešící obchodní záležitosti. Každý se stará o svůj šálek.
"Některým vadí, že se přestává mluvit jazykem jejich národa. Ale to je složité. Obzvlášť tady v Machačkale. Jen si to představte: kromě ruštiny je u nás dalších 14 státních jazyků. V republice žije víc jak 30 původních národů. To by byl Babylon," vysvětluje mladá úřednice.
Je přesvědčena, že by bylo chybou uzavřít Dagestán před světem a žít minulostí. "Když republika přežila teroristickou hrozbu, měla by se otevřít natolik, aby nepřišla o svou identitu," je přesvědčena Asja.
Místo školy modlitba
Po Leninově náměstí se prohání vítr. Za sochou plešatého vůdce bolševiků, který koncem 50. let minulého století na podstavci promptně vystřídal Stalina, se choulí toulaví psi. Na vrcholku budovy místní administrace vlají ruská trikolora a zeleno-modro-červená vlajka Dagestánské republiky. Na druhém konci náměstí stojí ministerstvo mládeže.
"Dříve tady bylo muzeum. Teď tu sídlíme my," vysvětluje zdvořile úředník, zatímco mě vede do kanceláře v druhém patře budovy, která určitě pamatuje chladný pohled kamenného sovětského diktátora.
"Naše mládež je rizikovou skupinou. Rodiče – vychovaní v dobách Sovětského svazu nebo v 90. letech, kdy nebylo žádné náboženství a žádná ideologie – neznají islámskou víru, mají o ní pouze kusé představy a nemohou ji předat dětem," upozorňuje na nebezpečí Daud Tumalajev, představitel Výboru pro svobodu svědomí a spolupráci s náboženskými organizacemi.
Podle jeho slov je teď islám v severokavkazské republice spíš módní záležitostí. "Lidé se chtějí nějak ukázat. Chtěj se něčím vyčlenit, proto se obracejí k víře," říká Tumalajev.
Nebezpečí je podle něj v tom, že zahraničními ideology precizně sestavený wahhábismus (fundamentalistická forma islámu – pozn. red.) nabízí mládeži zjednodušený pohled na islámskou víru.
Tumalajev, dříve pomocník dagestánského muftího, je imámem v machačkalské mešitě a vede tematické lekce ve školách, takže má poměrně dobrý přehled o myšlení mladé generace. "Dříve se mě často ptali na hidžáby ve školách. Teď už to ale není aktuální, protože školy nebrání dívkám je nosit. Studenty teď zajímá, jak sloučit školu a páteční modlitbu," líčí.
Strach za islám
Restaurace Int na okraji Machačkaly voní poctivou kuchyní. Sedíme tu s Rasulem. Stůl se prohýbá pod specialitami dagestánské kuchyně: plněnými taštičkami kurze, variací na české knedlíky chinkal nebo čerstvým ovčím sýrem.
"Máte v Česku uprchlíky?" ptá se zvídavě asi třicetiletý právník.
O uprchlické krizi toho hodně ví z ruské televize a přednáší mi na chlup stejné stereotypy, které se obden linou ze zdejších televizních obrazovek. "Za ty uprchlíky si můžete v Evropě sami. Ale víte, nelíbí se mi jedno: jak média zveličují zločinnost a terorismus v souvislosti s migranty. Rétorika, že ´všichni muslimové jsou teroristé´, mi připadá jako hon na islám," bručí nespokojeně.
"Musíme žít spolu v míru. Když se o to snažíme tady na Kavkaze, měli byste se o to snažit i vy v Evropě," uzavírá Rasul.
