Praha/Minsk - Karlu Schwarzenbergovi zbývají ve funkci ministra zahraničí už jen necelé čtyři týdny, jeho diplomatická aktivita ale nevykazuje sebemenší známky útlumu.
Dva dny po audienci u papeže ve Vatikánu a den po schůzce s rumunským ministrem zahraničí v Praze se dnes v běloruském Minsku, kam zavítal jako vůbec první šéf diplomacie v historii samostatné České republiky, pustil do jedné z pravděpodobně nejdelikátnějších misí své kariéry.
Z titulu (stále ještě) úřadujícího šéfa Rady ministrů zahraničí Evropské unie mu připadlo setkat se tu s představiteli zdejšího na Západě roky zatracovaného režimu v čele s "posledním diktátorem Evropy" (jak bývá často titulován) Alexandrem Lukašenkem a předat mu pozvánku na květnový summit EU v Praze.
Je to kapitulace před neústupným autokratem z Minsku? Nikoli. Věc totiž není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. A čeští diplomaté našli cestu, jak si s totalitním politikem nezadat, a přesto splnit roli "evropského moderátora".
Ruku mu nepodám! vzkázal Klaus. Jenže, přijede vůbec?
Informace, že Schwarzenbergerova skupina veze do Běloruska rovněž "pozvání k účasti na summitu", vyvolala informační vlnu v českých i zahraničních médiích. A věta "Češi jedou pozvat Lukašenka" začala žít svým životem.
Tak silně, že například prezident Václav Klaus cítil potřebu vydat ostré prohlášení: "Jsem poněkud překvapen pozváním vrcholné běloruské reprezentace na summit EU – Východní partnerství, který se koná v Praze ve čtvrtek dne 7. května 2009. Překvapuje mne dvojí morálka, která je používána a sděluji, že panu Lukašenkovi ruku nepodám a na Pražském hradě jej přijímat nebudu."
V efektním rozruchu zanikl fakt, že Lukašenko patrně vůbec nikam nepřijede. Pozvání totiž není adresováno jemu.
Nazrála doba ke změně přístupu
Schwarzenbergova cesta do Minsku se připravovala již delší dobu v rámci přehodnocování politiky EU vůči Bělorusku.
Po letech sankcí a ustavičného kárání Lukašenkova režimu totiž v Bruselu (i Praze) již loni zavládlo přesvědčení, že z pohledu posilování nadějí na uvolnění poměrů v zemi bude spíše než ostrakizace účinnější konstruktivní dialog s vyhlídkou na vtažení Běloruska do společného evropského prostoru.
Tomu má napomoci projekt Východního partnerství prosazovaný českým předsednictvím a schválený minulý měsíc definitivně i Evropskou radou. V rámci něj má Bělorusko a dalších pět postsovětských republik získat šanci na politické i hospodářské sblížení s EU jdoucí nad rámec existující evropské politiky sousedství.
Celý projekt má být oficiálně spuštěn na výše zmiňovaném, dlouho připravovaném pražském summitu EU 7. května. Ten se zároveň stane jakousi diplomatickou labutí písní odcházejícího kabinetu Mirka Topolánka, který má dva dny poté vystřídat tým designovaného premiéra Jana Fischera.
Summit asi bez Lukašenka
Podobně jako před pražským summitem NATO v listopadu 2002 se od samého počátku nejvíce debatovalo o tom, zda je vhodné, aby na vrcholnou schůzku do Prahy dorazil i sám Lukašenko.
Dlouho se zdálo, že je tato možnost reálná, což vyvolalo odpor u řady lidskoprávních organizací, které se s nesouhlasným otevřeným dopisem obrátily na ministra Schwarzenberga i premiéra Topolánka.
A přestože šéf české diplomacie do Minsku skutečně pozvánku přivezl a na schůzce s Lukašenkem mu ji předal, do Prahy běloruský prezident s největší pravděpodobností nepojede.
Podle informací Aktuálně.cz je totiž pozvánka úmyslně vystavena státu, nikoli jeho konkrétnímu představiteli, a doprovází ji jasné doporučení, aby v Praze Bělorusko zastupoval "ten správný člověk".
Tvář si tak nakonec budou moci zachovat všechny strany, neboť se očekává, že Lukašenko místo sebe vyšle premiéra či jiného zástupce. Porušení této "gentlemanské dohody" diplomaté neočekávají.
A co na to opozice?
Paradoxně těžší tak nakonec může být vysvětlit tuto diplomatickou hru běloruské opozici, které Praha dlouhodobě projevovala svou přízeň a která by mohla nabýt dojmu, že je nyní vrhána přes palubu.
Zhruba ve chvílích, kdy letadlo s českým ministrem zahraničí přistávalo ve čtvrtek v podvečer v Minsku, rozehnala policie na centrálním Říjnovém náměstí shromáždění několika desítek mladých opozičních aktivistů, kteří sem přišli jako každého šestnáctého dne v měsíci (tzv. Den solidarity) vyjádřit nesouhlas s perzekucí kritiků režimu.
Vedle bíločerveného praporu symbolizujícího předlukašenkovské nezávislé Bělorusko si s sebou přinesli i modrožluté vlajky Evropské unie. To, že jim je pořádkové síly vytrhávaly z ruky, označil následně jeden z organizátorů protestu a vůdce občanského sdružení Evropské Bělorusko Andrej Sannikov za úmyslnou urážku evropských hostů.
"On (=Lukašenko) potřebuje, aby Evropa nad politickou represí v Bělorusku přivírala oči, a čím více nejednotných názorů se v evropské politice objeví, tím větší šanci má. Proto milicionáři otevřeně strhávají vlajky EU a cupují portréty politických vězňů a zmizelých politiků. Úřady spoléhají na to, že Evropu přestane bavit pořád dokola upozorňovat na porušování lidských práv v Bělorusku a začne místo toho cynicky s Lukašenkem obchodovat a ekonomicky jeho diktátorský režim podporovat," cituje Sannikova opoziční server Chartyja'97.
Ministr Schwarzenberg se s vybranými opozičními představiteli, mezi nimiž měl podle informací Aktuálně.cz být i jeden z účastníků rozehnané akce, vůdčí postava o registraci marně usilující Běloruské křesťanské demokratické strany Pavel Sevjarynec, setkal v pátek dopoledne ještě předtím, než zamířil k Lukašenkovi, a dá se očekávat, že jim celou věc s pozváním na summit jasně vyložil.
"Tanec mezi vejci"
O lidských právech měl ostatně český šéfdiplomat podle jeho mluvčí Zuzany Opletalové jednat nejen s opozicí, ale i s prezidentem Lukašenkem.
Černínský palác i EU si od započetí lidskoprávního dialogu, k němuž se Minsk svou účastí na Východním partnerství zaváže, slibují další uvolnění poměrů v Bělorusku. První náznaky pokroku jsou prý už vidět a tento "setrvalý pohyb vpřed" musí pokračovat, pokud chce země dosáhnout na ekonomické výhody, které jí partnerství s EU může přinést.
Diplomaté také nijak nezastírají, že si jsou vědomi výrazné finanční motivace Lukašenkova režimu, který byl dosud zcela odkázán na milost a nemilost sousedního Ruska, o jehož podporu by sice nerad přišel, ale z jehož těsného politického sevření by se rád vymanil.
"My to těm Bělorusům vůbec nezávidíme. Oni opravdu musejí tančit mezi vejci," vyjádřil delikátní povahu běloruské účasti na Východním partnerství dobře informovaný diplomat.
Rusko zatím celý projekt nechává chladným, jelikož se na něm ale vedle Běloruska, Moldavska, Arménie a Ázerbájdžánu mají podílet i Gruzie a Ukrajina, s jejichž vedením se Moskva špičkuje s železnou pravidelností, dá se zřejmě nejpozději kolem 7. května očekávat první vážnější salva namířená na nově probuzené východní ambice EU.
