Praha - Každý byznysmen a šéf firmy se přirozeně shání po co nejvýhodnějších a největších obchodech.
Ale co všechno někteří dokážou pro kontrakt udělat ? Nebo ještě jinak: lze některý byznys nazvat pochybným, nemorálním a nečestným, aniž by při něm nikdo neporušoval žádné zákony ?
Finský režisér Arto Halonen se domnívá, že ano. A toto ano říká svým filmem Ve stínu proroka, který se uvádí na festivalu Jeden svět.
Pojednává o nedávno zemřelém turkménském diktátorovi Saparmuratu Nijazovovi alias Turkmenbašim. A o tom, jakým způsobem v jeho zemi, bohaté na ropu a zemní plyn, získávaly kontrakty americké a evropské firmy.
| Speciál: | |
| Jeden svět 2008 na Aktuálně.cz Recenze, rozhovory, novinky z největšího festivalu dokumentů | |
Snímek se vlastně skládá ze tří prolínajících se částí. Jednou jsou výpovědi turkménských disidentů o životě v totalitním středoasijském státě.
Jde většinou o bývalé ministry, kteří před hněvem Turkmenbašiho uprchli za hranice. Do Moskvy, Vídně i jinam.
Další sekvence natočili autoři přímo v Turkmenistánu anebo je sestříhali z oficiálních programů turkmenské televize. Přibližují do nevídaného absurdna dovedený kult osobnosti. Člověk neví, zda mu má mráz běhat po zádech ze směšné trapnosti oslavných ód nebo ze zvráceného divadla, jehož diváky musely být denně čtyři miliony obyvatel této postsovětské středoasijské země.
A koneční třetí část se skládá ze snahy autorů filmu většinou neúspěšně kontaktovat oddělení public relations firem, které podnikají v Turkmenistánu.
A odtud název filmu. Každý,kdo se chtěl v Turkmenistánu ucházet o zakázky a vzhledem k surovinovému bohatství tohoto státu bylo zájemců opravdu dost musel do jazyka své země přeložit zásadní Nijazovovo dílo.
Takzvanou Ruchnamu, představovanou oficiálně jako "brána do oceánu turkmenské duše."
Kniha je základní ideologickou výbavou režimu a obsahuje prý vše o turkmenské historii a o tom, co Turkméni potřebují vědět. Žáci se z této studnice veškerého moudra a vědění ve školách učí nazpaměť a má být na každém pracovišti, v každé domácnosti.
Ve skutečnosti jde o soupis blábolů, kterými se vůdce snažil dát svému režimu nějaký ideologický základ.
Jak ukazuje Halonenův film, pravidla hry byla dána jasně. Po cizích firmách Turkmenbaši chtěl, aby zajistili překlad Ruchnamy. Dokapal televize oznamovala další překlad epochálního díla a vštěpovala tak prostým Turkménům víru, že myšlenky jejich vůdce táhnou vítězně světem a celá planeta oceňuje jeho moudrost.
Přitom bylo dál a dál neúnavně masírováno ego diktátora, který sám sebe učinil polobohem.
Halonen se svým spolupracovníkem se pokoušely oslovovat firmy a získat odpověď na otázku, proč zrovna tímto nanejvýš trapným způsobem.
Až na výjimky se odpovědí nedočkali. Od Istanbulu až po New York se většina zainteresovaných odmítla vyjádřit, při vyslovení jmen Turkmenistán či Ruchnama pokládali telefony nebo hlásili, že nemají čas o zvou se později.
Je třeba dodat, že Ruchnama byla přeloženo i do češtiny a Halonen natáčel také v Praze.
Není náhoda, že většina států, bohatých na ropu a zemní plyn, jsou v područí diktatur nebo autoritářských režimů. Ropné peníze jsou často vykoupeny krví, vytvářejí prostor pro korupci a touhu držet moc za každou cenu.
A není také náhoda, že nejbrutálnější diktátoři, mezi které Nijazov alias Turkmenbaši patřil, mívají ponuré dětství. Rodinné poměry Hitlera i Stalina byly neutěšené, Saddám Husajn vyrůstal bez otce v chudobě.
Nijazov vyrostl v dětském domově, protože o otce přišel ve II.světové válce a o matku při velkém zemětřesení v roce 1948.
Ačkoliv všichni diktátoři si ve větší či menší míře rádi užívají oslavování sebe sama, málokdo zašel v současnosti tak daleko jako Nijazov.
Ulice měst byly plné jeho obrazů, plakátů a soch. Jedna z nich pozlacená se na podstavci otáčela za sluncem. Paláce si obkládal zlatem a mramorem, jeho tvář byla na lahvích vodky, letadlech státních aerolinií a také jako logo v rohu obrazovek při vysílání státní televize.
Prezident dokonce změnil názvy dnů a měsíců, takže například pondělí se nazývalo turkmenbaši. Vyhlásil zákaz dlouhých vlasů u mužů, a každý, kdo si chtěl vzít za manželku či manžela cizinku, musel zaplatit poplatek padesát tisíc dolarů.
Z Ašchabadu udělal město plné fontán a okázalých moderních věžáků, zatímco na venkově mají lidé problémy s dostupností pitné vody a v zemi je šedesátiprocentní nezaměstnanost.
Sochy měl nejen prezident, ale nakonec i samotná Ruchnama. Turecký architekt, který ji projektoval, rovněž dostává slovo v Halonenově filmu.
Úsměvy ale mizí, když turkmenští disidenti hovoří o mučení a mizení lidí, kteří se diktátorovi znelíbily. "Ruchnamy se nedotknu, jeto ďáblovo dílo," říká jeden z nich.
Snímek dostal závěr, se kterým filmaři původně nepočítali. Než projekt dokončili, Nijazov v prosinci 2006 zemřel.
Film tak končí vyhlížením budoucnosti. Nový prezident Kurbanguly Berdymuchammedov začal odstraňovat některé Nijazovovy excesy a slíbil "normálnější režim."
Exulanti dotázaní ve filmu ale zůstávají skeptičtí, protože nový vůdce si prý začne budovat vlastní kult, byť ne tak okázalý, a neprůhledné obchody budou pokračovat.
Ve stínu proroka / Pyhän kirjan varjo / Arto Halonen / Finsko / 2007 / 90 min.
- 09.03.2008, 20:00, Městská knihovna, Praha
- 10.03.2008, 17:00, Art, Ostrava
- 11.03.2008, 18:00, Divadlo hudby, Olomouc
- 13.03., 18:00, KC Starý Pivovar, Brno
