Pohled na historii a současnost zemí, jejichž ekonomika se točí kolem ropných polí, ropovodů a terminálů, ale říká něco jiného.
Ropa je často spíše zlým pánem než dobrým sluhou. A přináší mnohde hlavně tyranii a strádání, nikoliv vysněný blahobyt.
V Nigérii zdevastovala životní prostředí a podpořila nezvládnutelnou zkorumpovanost střídajících se režimů - ať už vojenských nebo civilních.
V Angole stála za dlouholetou občanskou válku; i kvůli ní se léta bojovalo v Súdánu.
Příjmy z ropy držely a drží u moci extrémně brutální režimy, jako byl Saddámův Irák nebo vojenská junta v Rovníkové Guineji.
Umožňuje vládnout populistům jako je Hugo Chávez ve Venezuele nebo Muammar Kaddáfí v Libyi.
V zemích Perského zálivu - Saúdské Arábii, Kuvajtu a dalších - vedla k vytvoření závislosti na pracovních silách ze zahraničí. Například ve Spojených arabských emirátech dnes pracuje téměř devadesát procent cizinců.
Energokracie
Bývalý Sovětský svaz není výjimkou. Pro novou ruskou politiku se už vžívá označení "energokracie." Kreml využívá toho, že disponuje obrovskými zásobami ropy a zemního plynu a může tak mít vliv na státy, které jsou na jeho produktech závislé.
Dalším státem, který "vyšel" z trosek bývalého SSSR obdařen obrovskými zásobami černého zlata, je Ázerbájdžán.
Právě toto bohatství je ale příčinou, proč je v této malé republice (vtěsnané mezi Rusko a Írán) volání po demokracii a lidských právech sotva slyšitelné. Demokratičtí aktivisté mají ve srovnání s kolegy z Gruzie, Ukrajiny, Srbska nebo i Běloruska v zahraniční velmi malé zastání.
Jak se dělá revoluce?
Ázerbájdžán má velké zásoby ropy a jako stát s převahou sekulárních muslimů je zároveň spojencem v boji proti terorismu a islámského fundamentalismu. Proto Západ zde chce především stabilitu a klid, nikoliv demokracii a změny.
A hlavně o tom vypráví hodinový dokument televize BBC, nazvaný Jak se dělá revoluce. Vypráví ve zkratce o tom, co předcházelo parlamentní volbám v Ázerbájdžánu v listopadu 2005 i tom, co po nich bezprostředně následovalo.
Prostřednictvím dvou aktivistů opozičního hnutí Azadliq (Svoboda) sleduje kamera téměř instruktážní způsob, jak zmanipulovat volby, které jsou teoreticky pluralitní a poskytují zdání, že i kritici vlády mají šanci ucházet se o hlasy voličů.
Dvojice mladých Ázerbájdžánců sbírá zkušenosti v sousední Gruzii, vylepuje letáky, organizuje shromáždění, vede kampaň za demokratický průběh voleb.
Ale v zemi, kde jsou média v rukou vládní strany, kde státní zaměstnanci musí chodit na její mítinky, aby neměli problémy a kde příliš hlasitá kritika čehokoliv, co má něco společného s vládou, může skončit zatčením a uvězněním, nemají mnoho šancí.
Azadliq kvůli volebním podvodům získá minimum hlasů. A - narozdíl od Gruzie, Ukrajiny nebo Srbska - povolební protesty nevedou k revoluci. Naopak, policie demonstranty tvrdě rozhání.
Západ na změnu netlačí
Název filmu by tak spíše měl znít Jak se nedělá revoluce. "Na ázerbájdžánskou vládu netlačí, jako je tomu u zmiňovaných zemí, Západ... takže si může potlačování demokracie dovolit," tvrdí ve filmu jeho autoři.
Evropa a USA jsou zkrátka spokojeni s tím, kdo v Ázerbájdžánu vládne a nechtějí nic riskovat. Evropská unie podepsala loni s Baku dohodu o energetické spolupráci a evropští politici se prezidentu Ilhamu Alijevovi nevyhýbají.
Teď v únoru navštívila Baku německá kancléřka Angela Merkelová, předtím přijal Alijeva v v Paříži Jacques Chirac. O takových schůzkách si může běloruský prezident Alexander Lukašenko, který je často s Alijevem srovnáván, nechat jen zdát. Jenže Bělorusko nemá ropu.
Kult osobnosti
Ázerbájdžánský režim se na území bývalého Sovětského svazu vyznačuje jednou specialitou. Přestože je republikou, stal se tak trochu i dědičnou monarchií.
Po chaotickém rozpadu SSSR a válce s Arménií o Náhorní Karabach se role spasitele Ázerbájdžánu ujal Hejdar Alijev. Někdejší generál KGB a člen kremelského politbyra z dob vlády Leonida Brežněva.
Ve jménu nastolení stability a ukončení války neváhal se zavedením diktatury a kultu osobnosti. V Baku tak dodnes shlíží z mnoha plakátů a obrazů na zdech.
Právě Alijev se rozhodl, že nepřipoutá zemi zpět k Moskvě, ale nabídl kontrakty na těžbu ropy americkým a západoevropským firmám.
Když v roce 2003 v osmdesáti letech zemřel, úvahy o demokratizaci rychle rozptýlil nástup jeho syna Ilhama.
Dnes čtyřiačtyřicetiletý vůdce hovoří i v dokumentu BBC. S úsměvem prohlašuje, že v jeho zemi žádná revoluce nehrozí, protože Ázerbájdžán je jiný než Ukrajina nebo Gruzie.
Zásoby ropy v Kaspické oblasti se odhadují až na 110 miliard barelů. Na nich sedí převážně Ázerbájdžán a Kazachstán.
Západ ropu potřebuje
A strategický význam Ázerbájdžánu ještě vzrostl poté,co byl předloni zprovozněn ropovod z Baku do tureckého přístavu Ceyhan. Denně jím proudí 600 tisíc barelů ropy, v budoucnosti to má být až milión.
Podle Rady Evropy se situace na poli lidských práv v Ázerbájdžánu spíše zhoršuje. Nezávislá média jsou postupně likvidována, v roce 2004 byl zavražděn známý novinář a kritik vlády Elmar Husejnov. Viník nebyl vypátrán.
Novináři, aktivisté bojující za lidská práva i opoziční politici jsou často zatýkáni na základě obvinění z protistátní činnosti, pokusu o převrat nebo podněcování k násilí.
Západ ale na ázerbájdžánské vládce netlačí. Jejich ropu může potřebovat v budoucnu ještě více, vzhledem k nejasné budoucnosti vztahů s Ruskem.
Nobel, Stalin, Hitler
Ropa provází Ázerbájdžánce už dvě století a nelze říci, že to bylo vždy k jejich prospěchu. Objevena zde byla na začátku 19.století a těží se zhruba od roku 1870. Mezi prvními tady obdržel koncesi na těžbu Robert Nobel, bratr slavnějšího Alfreda.
Na začátku 20.století se právě na ropných polích u Baku zformovalo silné dělnické a stávkové hnutí, v němž byl aktivní pozdější diktátor Josif Stalin.
Pak bylo Baku a celý Ázerbájdžán vysněným cílem i německé armády pod velením Adolfa Hitlera. Ten vydal při invazi do SSSR příkaz zmocnit se za každou cenu zdejších ropných polí.
Dlouho se tohoto cíle odmítal vzdát, nacistická armáda se z Kavkazu stáhla až v lednu 1943.
Jeden z opozičních aktivistů vystupujících ve filmu BBC, student Murad, vyjádřil svůj názor na klíčovou roli ropy v ázerbájdžánské minulosti i současnosti nápisy na transparentech: "Ropa je sračka, chceme demokracii" a "Neprodávejte naši demokracii za ropu".
